Kuřimští výletníci

Rok se s rokem sešel a Brňáci zasejc jednou přivalili do Vysočan. Tušil jsem, že přijedou hladoví (doma sice mají permanentně plnou ledničku, ale všichni víme, v jakém stadiu rozkladu se uskladněné potraviny nalézají), tak jsem udělal spoustu palačinek. Pro jistotu ze dvou litrů mléka (zatím rekord).
Pochutnali si všichni. Co nesnědli hned, to zkobylkovali večer (préparation de les crèpes mě naštěstí nesmírně baví, takže na další nájezd plánuju trojlitrovou porci).

Nácky naprány, nejvyšší čas vyrazit na závody Nascar do IMAXu! Pokleslá 3D zábava nadchla celou smečku
a zběsilý ryk vysokooktanových mnohoválců si všichni užili do poslední kapky oleje (mimochodem, věděli jste, že v závodním týmu NASCAR mají extra specialistu na každý kout auta, takže jeden člověk se například stará jen a pouze o opěrku hlavy?).

Po nezbytném focení veškerých objektů v okolí jsme dostali povelení přeondatřit se do Trojy, kde nás měl čekat zlatý klinec dne. Místo něj jsme hned po vstupu dostali vrchovatou porci pravé zoologické průtrže stračen.Kamkap ale na nás s deštěm. Vybaveni NASA technologií nejmodernějšího tisíciletí, vrhli jsme se na zvířata oigelitěni. Honzovi, Ance, Bišce, Elice, Majdě i janině to v hajtek vlhkovzdorné úpravě slušelo. Někteří byli sice z deště chvíli smutní, po slabých pár hodinách však splín vystřídalo veselí nad suchonosnými paprsky a konečně jsme mohli vyrazit na lemrýýý!


Lemuři mají krásný nový výběh, dá se jít přímo mezi ně a rozhodně stojí za návštěvu (pokoušet se je krmit trávou, které je tam všude naseto, naokap za námahu nestojí). Někteří nás přivítali tradičním lemuřím tancem. Jiní předvedli tak mohutně dalekopřenosné skoky mezi stromy, že tomu nemohli uvěřit ani jejich vlastní spolubydliči.


Kromě lemer je v zolo k pozorování i spousta dalších zajímavostí. Papoušci, netopýři, lichokopytní křečci, vší výběrčí, živá torpéda (obzvlášť adorována Zanym), ti všichni se upřímně radovali z naší návštěvy a nemohou se dočkat, až je zase poctíme našimi luznými zjevy. Ke konci návštěvy jsme se ještě dozvěděli o uprchlé krvežíznivé šelmě, naštěstí ji jeden duchovně přítomný návštěvník s vypnutím všech sil nakonec zkrotil.

Zrekonstruovaná zoologická je každou návštěvu hezčí a kdo jste tam dlouho nebyli, neváhejte.



Zpět na Vysočanskou. U metra tam vyrostlo nové kosmické hřiště, což je novinka velmi vyzkoušeníhodná!



Na hejblátkách se svezl každý (a kdo tvrdí, že ne, dělá to dodnes).
Od prolejzaček je to co by notnou hybností posíleným kamenem dohodil na oblíbenou bobkovou dráhu, která na seznamu brněnských skalpů nesměla chybět. Závodilo se směrem dolů i nahoru, kvůli dalšímu dešti někteří závodníci nedojeli, ale oni si to pak doma vynahradili zbytkem palačinek, takže považuju celý výlet za úspěšný. Za rok v Prase nashle!

Šalše

Dneska se mi úplně zhnusilo české slovo "omáčka". Pro takovou dobrotu se přece tohle sprosté slovo vůbec nehodí!
Oč libozvučnější je staročeská šalše! Bodejť by ne, vychází z latinského slova salsa (tedy tekutiny kořenné a kořenivé, výtažku, tresti), a nepopisuje - na rozdíl od Češtiny - že by byla dobrá leda tak k máčení pokrmů v ní.


Ode dneška budu vařit zásadně knedlík se svíčkovou šalší.

Hrubovodští skřítci

Na výpravu za skřítky se oproti Stromkovu předpokladu, že většina velkohubých se těsně před odjezdem na něco zajímavého vymluví, uráčila dostavit početná a zajímavá skvadra:

Kromě pořadatelského dua Stromovous-Nyumi dorazila ještě tato esa: Šnek se synem Jenem, Sagitaruius, r.a.e.l, jaaja, Kristián, Frazer a Jan S.Harold.

Hrubá Voda je součást obce Hlubočky u Olomouce a je tam jedním slovem nádherně.
Stromkova chalupa se tyčí nad Hrubou Vodou, dolů je krásný výhled na železnici, po které jezdí každou chvíli motorák, nahoru jsou, kam až oko dohlédne, zbytky z břidlicového lomu a všude kolem je les. Na všechny strany. Ať jdete kamkoliv, vejdete do lesa, plného skřítků a jiných elementálů.
Stačí se na ně chvíli soustředit a už lezou ze všech koutů - ze zasypaných i "funkčních" důlních štol, z břidlicových kup, z mechového porostu a někteří si vás zvědavě prohlížejí i za stromů. Ti nejodvážnější pak slezou dolů a jdou se podívat, co za divnou skupinku nehybných člověků jim to posedává takhle o (té pravé) půlnoci v jednu ráno na mýtině.

Přes den se můžete vydat do okolí na výlet a nechat se po cestě oddávat lesním vůním, obdivovat tří- a více-set leté stromy (narazili jsme na dva, ale jistě jich tam bude víc), proniknout do uzavřeného vojenského prostoru nebo párkrát přebrodit řeku (ano, i místňáci leckdy nezvolí tu nejschůdnější trasu).

Celkově se výprava velmi vydařila, doporučují čtyři z pěti gnomů.

Pár dalších fotek zde, video brzy přibude. Stay tuned.

Obočí

Všimli jste si někdy, že slovo "obočí" znamená místo, které je kolem očí, ob-očí?

Já ne. Až teď.

"P" mě dostalo

Při výuce psaní všemi deseti prsty jsem narazil na první vážný problém - "p".
Doteď jsem větší problémy neměl a každou lekci zvládal tak na pátý až osmý pokus. Péčko v patnácté lekci mě ale totálně rozhodilo a dělal jsem snad 5 chyb na řádek. Asi to bude opravdu těžší, než jsem si, jantar, myslel.

Ale půjde to. Zvýším frekvenci pokusů na pět denně a to by v tom byl čerchmantskej, haby sa to nepoudlo!

- - - Snippet

"Jsme si navzájem zrcadlem. Doktoři jsou jedni z nás. Sledují náš stav, a když něco potřebujeme, jsou nám k dispozici, ale kromě toho jim někdy můžeme prospět i my. V něčem jsme totiž prostě lepší než oni. Já třeba učím jednoho z doktorů na piano, další pacient učí sestřičky francouzsky a tak dál. Mezi pacienty, jako jsme my, se totiž najde pěkná řádka lidí, kteří něco opravdu dobře dovedou. Takže si tu jsou všichni rovni. Pacienti i personál. A pokud tu budeš na návštěvě, tak i ty. Po tu dobu jsi prostě jeden z nás. Já můžu udělat něco pro tebe a ty zase třeba pro mne," nakrčila Reiko vrásky do úsměvu. "Ty uděláš něco pro Naoko a ona zase pro tebe."

"Co třeba konkrétně mám udělat?"

"Nejdůležitější je, abys vůbec chtěl pro někoho něco dělat. A byl ochoten přijmout pomoc od ostatních. A ještě je třeba být upřímný. Nelhat, nepřekrucovat skutečnost a nezastírat chyby. A to, myslím, bude stačit."

........................... Haruki Murakami - Norské dřevo

Báječně s Kristiánem na Šumavě

Hned od začátku jsem tušil, že půjde o velmi zábavný víkend. Už když jsem ho nakládal, vesele vyběhl z domu a jal se do auta nakládat piva Bernard v originálních uzavíratelných lahvích s prima víčky, které dělají hlasité "lup" až "žbuch!", podle toho, jak jsou natlakované.
Ta, co ji otevřel hned v autě, byla napresovaná fest - polil celého sebe, půl Bifa, čtvrt auta a osminu mě.

Další veselost nás potkala ještě pod Cukrákem - auto ztratilo dvě třetiny výkonu, začaly strašlivě klapat ventily a na palubce se rozsvítila výmluvná oranžová kontrolka. Telefonickým dotazem jsem zjistil, že to není závada, bránící v pokračování jízdy, tak jsme pokračovali. Aspoň pojedeme v klidu.

Na šumavě už jsme měli pěkný hlad a volba plniče žaludků byla předem jasná - nejlepší indická restaurace v Čechách, Tandoor v Prachaticích. Kristiánovi chutnalo nemálo, dožadoval se stále dalších placek a pro jistotu si jich ještě nechal několi zabalit s sebou. Vůbec se mu nedivím. Po krátké prohlídce historického centra jsme se odchrochtali (doslova, to auto skutečně vydává neuvěřitelné zvuky) si odpočinout.

Na Sirkovně nás přivítalo krásné počasí, tak jsme rychle hupsli do řeky, flákli sebou na houpačku a lehce početli.

Stačila jedna zmínka o oblíbeném houbařském místečku a už mě Kristián cpal do auta a tradá. To jsem ještě netušil, že je stejným dílem vášnivým houbařem jako svých úlovků fotografem (což mu nebylo nic platné, protože se v dalším zlomku okamihu přiřítila divá zvěř a kompozici mu pošlapala).



Ulovili jsme plný pytlík lišek, krásných žluťoučkých krasavic, které se na nás v hojných vlnách valily ze všech stran. Dále jednoho hřiba s podezřelou nohou, která se nakonec ukázala být zcela zdravou, a jednu babku.

Plni dojmů z lesa (podařilo se mi vyplašit srnku, po které vystartoval Bif, lekli jsme se všichni čtyři) jsme doma zážitky vstřebali, mezitím připravili venkovní krb, k němu gril, zatopili si v sauně a za hlasitého "plop!" otevřeli - teď již drže je bezpečně nad zemí - vychlazené Bernardy.
Na grilu se opekály klobásky a Kristiánova specialita (mleté maso, připlácnuté na chlebu a takto grilované), v krbu přívětivě plápolalo, do toho nám za zády šuměla řeka a nic na světě nám nechybělo.

Saunu jsme si dali třikrát, mezi jednotlivými rundami jsme se vyráchali v ledové (a naprosto fantastické) vodě v Blanici a pak už nám zbyly síly jen na odchod do pokoje, zachumlání se do peřin a blažené usínání za skrz okno se ozývající šumění řeky.

Na neděli metrologové vyhrožovali celodenními záplavovými srážkami, tak jsme raději počítali s tím, že si budeme celý den číst, srkat čaj a vyprávět veselé historky. Ale žádný déšť se nekonal a tak jsme vyrazili do Kašperských hor omrknout hrad Kašperk. Skvělý zážitek, Bif překvapil hrdinným stoupáním do 70-ti stupňových schodů, historky od místních, spousta kochání, trocha hledání hub (jak jednou člověk začne...), oběd a šup zpátky na Sirkovnu.
Rovnou hup do řeky (jak jednou...), fantastická večeře od babičky (kuře na smetaně a domácí houskový Knödel) a byl čas se vrátit do matičky měst.

Při klidné cestě zpátky jsme si celou dobu povídali o životě a podobných zásadních věcech. Byla to jedna z nejpříjemnějších cest z Šumavy do Prahy, jakou jsem zažil. Díky, Kristiáne.

Psaní 10 prsty - 11.8.06

Sice píšu celkem rychle a za léta skoro po paměti, ale přeci jen je to jen celkem šesti prsty a navíc se musím každou chvilku koukat na klávesnici.

Takže pokus cca č.3 - učím se psát všemi deseti. Zatím jsem u desáté lekce, takže se zrovna učím psát interpunkci.

Jde to pomalu. Rychlost mám nadprůměrnou, stejně tak ovšem chybovost. To půjde. Jak dlouho se to učí na škole? Celý rok? Zvládnu to rychleji.

Houby a borůvky - 5.8.06

Celý život miluju smaženici, ale nesnáším chodit po lese a sbírat houby. Nikdy jsem nic nenašel a navíc mě nebavilo ploužit se pomalu mezi stromy, když pro přesun vlastním pohonem z místa A do B je přeci nejlepší běh.

Změna - najednou mě to zdlouhavé lesní pátrání začalo brát. Přesněji řečeno, baví mě předstírat, že sbírám houby. Mám totož úplně levé houbařské oko. Jdu, skenuju terén a nikde nic. Tatík jde v mých stopách, sbírá jeden hříbek, lišku a křemenáče za druhým a směje se mi.

Prý to přijde časem. Člověk se rozhlíží, nikde nic a najednou ho něco trkne do koutku oka. Otočí se za tím a ejhle - pravý hřib! A vedle má bráchu! A tamhle pár synáčků...

Existuje spousta houbařských fíglů. které je třeba si osvojit a pak už člověk jen čeká, kdy ty houby začne vidět.

Jo a ze všeho nejdůležitější jsou místečka, přátelé. Pokud nemáte svá oblíbená místečka, tak najdete prd.

Co se modrých bobulí týče, na ty je také nejlepší vychytat si plac, o kterém ví co nejméně lidí. co si budeme povídat. Dneska to každý przní česáním hřebeny a pak má něco růst.
Jedno takové česači zapomenuté místečko mi tatík ukázal a je to super zážitek - klesnout koleny do modrého koberce a oběma rukama naráz jemně trhat jednu sladkou minikuličku za druhou (a každou třetí zblajznout hned na místě).

Běhání na Sirkovně - 6.8.06

Běhání mě začalo opravdu bavit. Jednak se člověk krásně unaví, takže večer usne jako mimino a druhak to fakt pěkně čistí hlavu.
Stačí se soustředit na svůj dech a za chvíli už se pozorujete, jak vaše ruce a nohy, které vám začnou připadat jako cizí, před očima kmitají a vy máte klid na svůj vnitřní prostor.
Neříkám, že se mi do něj dostává lehce, ale jedné věci už jsem dosáhl - při správném dýchání se vůbec nedostaví pocit únavy a vyčerpání a můžete teoreticky běžet libovolně dlouhou dobu. Zkusil jsem si tuhle trasu Sirkovna-Husinec-Sirkovna a když jsem byl zpátky u chalupy, koukám, že jsem stále svěží jako na začátku.
Tak tlesknu na Bifa, otočím se a dám si to ještě jednou. A do třetice.
Kdyby mě nezačal bolet jeden kotník a kdyby Bifák nezačal zbaběle zdrhat domů (pršelo), běžel bych na zkoušku dál.

Příště se předem rozcvičím a nechám psisko doma (nebo mu aspoň vymyslím nějakou deštiodolnou ochranu, chuděrce malé nebohé zrzavé akvafobní).

Ještě k tomu dešti - utíkat v letní (těch 15 stupňů se při troše dobré vůle za léto považovat dá) plískanici je velmi příjemné. Někdy si to zkuste. Vnímat kapky na obličeji a rukách, pocit svobody a sounáležitosti s přírodou, úplné uvolnění, všechny problémy ustupují samy stranou... (připadá vám to jako blbý kecy? Pak to pro vás blbý kecy jsou)

Noční běh - 4.8.06

To běhání mě začíná bavit. Včera jsem byl s Majdou a její kámošku na Pirátech z Karibiku 2 (strašná blbost, navíc je to podvod - aniž to člověk tuší, celou dobu se dívá jen na trailer na třetí díl) a vrátili jsme se po jedenácté večer. Přes den jsem nestihl ani cvičení ani běhání. Co s tím, safra?

Ha! Mám přece baterku - svou oblíbenou trasu si proběhnu o půlnoci. Joj!
Po letní bouřce ještě trochu pršelo, tak jsem se pořádně oblékl a vyrazil, Bif - jako vždy - se mnou.

Můžu zodpovědně prohlásit, že jsem byl pěkně podělanej:
úzký kužel baterky splašeně kmitá z cesty na stromy a zpět ve snaze objevit, kdo na mě odkud vyskočí... (protože nikdo nemá nic lepšího na práci, než potmě v dešti číhat u Rokytky na místě, kde i přes den projde jeden zbloudilec za hodinu, to dá rozum přeci!) všude kolem plno pohyblivých podivnostínů...pes za vámi chvíli běží neslyšně a pak schválně začne dupat, aby vás poděsil...když se ohlédnete za ním a zase zpátky, tak vás v tu samou chvíli flákne mokrá větev do tlamy...po chvíli nic nevidíte, protože se vám začnou mlžit brejle...no zážitek jako málokterý.

Ke konci trasy je asi stometrový tunel. Hned mě napadlo, že před deštěm se tam schovají bezdomovci a když ne oni, tak aspoň spousta strašidel. Nakonec tam buď nikdo nebyl nebo aspoň se nijak neprojevoval. Brrr.

P.S.

Na patník už mám pifku a dávám si naň pozor, na holenka. Jednak vím, kde přibližně je a druhak radši trochu víc zvedám nohy. Na mě si nepřijde, zmetek.

Běhání uklidňuje - 3.8.06

V poslední době jsem víc rozrušený než kdy předtím a hledám způsoby, jak se uklidňovat. Jedním z nich je fyzická námaha. Zpočátku jsem se snažil neustále chodit pomáhat známým se stavbou, zahradou a podobně, ale to se nedá dělat denně, takže přišlo na řadu cvičení. Posilovnou sice opovrhuju a namakaní bezmozci, kteří tráví celé dny prohlížením svých bobtnajících svalů, mi spouští dávivý reflex, nicméně jednou tu holt tahle výzva osudu něco se sebou dělat je, tak jsem se rozhodl to kousnout a chodit denně cvičit.

Když se nedostanu z jakéhokoliv důvodu ke kladkostrojům, nahradím to jízdou na kole nebo beháním. Tak. Trasu k běhu jsem si vytyčil tuto:



Jsou to bez 40 metrů tři kilásky, takže když doběhnu tam, rozhlédnu se, co nového na Poděbradské a otočím to zpátky, dá mi to celkem 6 kilometrů. Vím, nic moc, ale zatím mi to stačí až až.

Když jsem si touhle trasou běžel podruhé, po úvodní fázi asi-brzo-vypivnu-plíce přišlo krásné uvolnění, kdy člověk jenom pozoruje sám sebe, jak mu kmitají nohy a ruce, dostane se do stavu, kdy přestane vnímat neustálý pocit, že se asi vyčerpáním každou chvíli složí a přijde moment, kdy si to začne doopravdy užívat.
V takovém okamžiku máte celkem klid, nic vás neruší a vy si můžete přemítat nad věcmi, které vás ten den zrovna nejvíc trápí. Tak jsem si tak meditoval (mhaha, to určitě) a v tu chvíli jsem zakopl o patník. No, on to není patník, spíš nějaká nivelizační značka. Vypadá jak miniaturní patník a trčí ze země jen asi nějakých 10cm. Ovšem bohatě to stačilo - započal jsem krátkou balistickou dráhu, na jejímž konci jsem měl okusit jedná cela nula gé na vlastní kůži.
V té samé chvíli se ovšem stala zajímavá věc, uvědomil jsem si, že vidím vše zpomaleně a že mám strašně moc času něco udělat. Tak jsem si řekl, že se přece nerozplácnu jak žaba a prostě udělám parakotoul, na jeho konci se vyšvihnu na nohy a poběžím dál jakoby se nic nestalo.
A tak jsem taky udělal. Měl jsem z toho ohromnou radost a říkal jsem si, že od téhle chvíle už se nikdy jen tak někde nerozplácnu a vždycky si v klidu rozmyslím, co v té chvíli udělám. Ten nadbytečný čas, který jsem při tom rozhodování měl, jsem přičetl klidnému duševnímu rozpoložení, ve kterém se v tu chvíli můj člověk nacházel. Krása.

P.S.

Po cestě zpátky jsem byl rozpoložen úplně stejně a běžel jsem radostně s vědomím, že teď už mě nemůže nic rozházet. O ten samý patník jsem zakopl znovu a tentokrát jsem hodil krysu přímo ukázkovou, styl jak-dlouhý-tak-široký+pokud-možno-se-majznout-všude-kam-lze.

Asi jsem si holt toho času na rozmýšlení, jak dopadnout, vybral předtím moc nebo co.

Jak nepřijít o auto - 1.8.06

Jelikož u práce máme parkoviště, které nedávno začalo býti placeným, parkujeme teď svorně venku, před závorou. V takové zastrčené uličce, kudy kromě parkujících nikdo nechodí.
Takže se nám sem tam někdo vloupe do auta a vezme si, co potřebuje.

Tentokrát šlo ale do tuhého - přijdu s Bifťourem k posunovadlu a vidím, že je odemčeno. Smažko, láteřím na sebe, co takhle ráno zamykat, co? Přijdu blíž a koukám, že zámek ve dveřích u řidiče není až tak úplně na svém místě. Válel se na kousky všude kolem. Himl! Vlezu dovnitř a kontroluju, zda ukradli vše, co bylo v přihrádce nebo jenom CDčka. Nic nechybí. Divné. A pak si toho všimnu - spínací skříňka je taky na hadry. Himl herdek!
Skutečně se někdo pokusil vzít si celý vozík, nejen jeho výbavu, jak tomu bylo při několika případech doteď! Sakra práce krucinál element!

Jediné, co náš vůz zachránilo před změnou majitele, byl tajný spínač k palivu, který nechávám montovat do každého vozu, který kočíruju. Ta ticka, co to vždy stojí, se tedy minimálně jednou už pořádně vyplatila.

Následuje klasický opruz - volat švestky, čekat, až se uráčí, s jejich papírem volat pojišťovnu, čekat, až ta se uráčí poslat někoho, kdo to nafotí a pak tepvre začít s opravou.

To je ale klasika, jinak to tady snad ani nejde.

Budiž pochválen, můj milovaný tajný čudlíku!