Houby a borůvky - 5.8.06

Celý život miluju smaženici, ale nesnáším chodit po lese a sbírat houby. Nikdy jsem nic nenašel a navíc mě nebavilo ploužit se pomalu mezi stromy, když pro přesun vlastním pohonem z místa A do B je přeci nejlepší běh.

Změna - najednou mě to zdlouhavé lesní pátrání začalo brát. Přesněji řečeno, baví mě předstírat, že sbírám houby. Mám totož úplně levé houbařské oko. Jdu, skenuju terén a nikde nic. Tatík jde v mých stopách, sbírá jeden hříbek, lišku a křemenáče za druhým a směje se mi.

Prý to přijde časem. Člověk se rozhlíží, nikde nic a najednou ho něco trkne do koutku oka. Otočí se za tím a ejhle - pravý hřib! A vedle má bráchu! A tamhle pár synáčků...

Existuje spousta houbařských fíglů. které je třeba si osvojit a pak už člověk jen čeká, kdy ty houby začne vidět.

Jo a ze všeho nejdůležitější jsou místečka, přátelé. Pokud nemáte svá oblíbená místečka, tak najdete prd.

Co se modrých bobulí týče, na ty je také nejlepší vychytat si plac, o kterém ví co nejméně lidí. co si budeme povídat. Dneska to každý przní česáním hřebeny a pak má něco růst.
Jedno takové česači zapomenuté místečko mi tatík ukázal a je to super zážitek - klesnout koleny do modrého koberce a oběma rukama naráz jemně trhat jednu sladkou minikuličku za druhou (a každou třetí zblajznout hned na místě).