Běhání uklidňuje - 3.8.06

V poslední době jsem víc rozrušený než kdy předtím a hledám způsoby, jak se uklidňovat. Jedním z nich je fyzická námaha. Zpočátku jsem se snažil neustále chodit pomáhat známým se stavbou, zahradou a podobně, ale to se nedá dělat denně, takže přišlo na řadu cvičení. Posilovnou sice opovrhuju a namakaní bezmozci, kteří tráví celé dny prohlížením svých bobtnajících svalů, mi spouští dávivý reflex, nicméně jednou tu holt tahle výzva osudu něco se sebou dělat je, tak jsem se rozhodl to kousnout a chodit denně cvičit.

Když se nedostanu z jakéhokoliv důvodu ke kladkostrojům, nahradím to jízdou na kole nebo beháním. Tak. Trasu k běhu jsem si vytyčil tuto:



Jsou to bez 40 metrů tři kilásky, takže když doběhnu tam, rozhlédnu se, co nového na Poděbradské a otočím to zpátky, dá mi to celkem 6 kilometrů. Vím, nic moc, ale zatím mi to stačí až až.

Když jsem si touhle trasou běžel podruhé, po úvodní fázi asi-brzo-vypivnu-plíce přišlo krásné uvolnění, kdy člověk jenom pozoruje sám sebe, jak mu kmitají nohy a ruce, dostane se do stavu, kdy přestane vnímat neustálý pocit, že se asi vyčerpáním každou chvíli složí a přijde moment, kdy si to začne doopravdy užívat.
V takovém okamžiku máte celkem klid, nic vás neruší a vy si můžete přemítat nad věcmi, které vás ten den zrovna nejvíc trápí. Tak jsem si tak meditoval (mhaha, to určitě) a v tu chvíli jsem zakopl o patník. No, on to není patník, spíš nějaká nivelizační značka. Vypadá jak miniaturní patník a trčí ze země jen asi nějakých 10cm. Ovšem bohatě to stačilo - započal jsem krátkou balistickou dráhu, na jejímž konci jsem měl okusit jedná cela nula gé na vlastní kůži.
V té samé chvíli se ovšem stala zajímavá věc, uvědomil jsem si, že vidím vše zpomaleně a že mám strašně moc času něco udělat. Tak jsem si řekl, že se přece nerozplácnu jak žaba a prostě udělám parakotoul, na jeho konci se vyšvihnu na nohy a poběžím dál jakoby se nic nestalo.
A tak jsem taky udělal. Měl jsem z toho ohromnou radost a říkal jsem si, že od téhle chvíle už se nikdy jen tak někde nerozplácnu a vždycky si v klidu rozmyslím, co v té chvíli udělám. Ten nadbytečný čas, který jsem při tom rozhodování měl, jsem přičetl klidnému duševnímu rozpoložení, ve kterém se v tu chvíli můj člověk nacházel. Krása.

P.S.

Po cestě zpátky jsem byl rozpoložen úplně stejně a běžel jsem radostně s vědomím, že teď už mě nemůže nic rozházet. O ten samý patník jsem zakopl znovu a tentokrát jsem hodil krysu přímo ukázkovou, styl jak-dlouhý-tak-široký+pokud-možno-se-majznout-všude-kam-lze.

Asi jsem si holt toho času na rozmýšlení, jak dopadnout, vybral předtím moc nebo co.