Moora & Viera

Další svatba. Fotky zatím žádný. Až Madam Kuřim něco nafláká na net, ukradnu jí je a naházim sem. Stay tuned.

no good deed goes unpunished

Dneska jsem na sobě ráno objevil klíště. na podbřišku, asi 5cm vodorovně vedle pinďoura. Mrňavý (to klíště), čerstvě přisátý. Čas tady ten čurbes uklidit, myslím si (jednou jsem Bifovi dlouho neuklidil boudičku a pak na mě z ní skočila blecha, nekecám).



Ještě předtím, někdy v pět ráno ráno se ozval venkovní zvonek. Někdo se ke mně dobýval od vchodových dveří do baráku. Kdo to sakra...? Dragon už tu pár let nebydlí a nikdo jiný na mě touhle dobou nezvoní.
Hodil jsem na sebe jenom trenky a jdu se mrknout. Otevřu a skoro na mě spadnul soused. Opřel se mi o rameno a hrne se dovnitř. Úplně na káry. Jak jsem byl rozespalý, nepoznal jsem ho a povidám za kým jde. On se na mě udiveně podivá a s typicky opileckou bohorovností dí: "no já du domu, voe!". Prý si zapomněl klíče a doma se nemůže na nikoho dozvonit.
Zatvářil jsem se na něj, pustil ho a šel zase spát.

Až někdy v poledne mi to došlo: ten ožrala evidentně usnul někde ve škarpě, tam na něj nalezlo kde co a část toho mi pak při našem dveřním randez-vouz naskákalo do trenek! Ten klíšťák musel být od něj - zakousnutý fakt chviličku a nepředpokládám, že mám doma takový mrdník, že by se tam běžně vyskytovali takovýhle podnájemníci.

Krůta se ženila, Majda vdávala

Ráno jsem měl vítat svatebčany (ty, kteří se nevešli k Majdě a crudovi) a nabídnout jim čaj kafe něco ostřejšího, prostě klasický předobřadní průběh. První hosté měli dorazit po desáté. Takže v půl desáte pohodlně trůním na keramice, dveře od koupelny dokořán, v bytě čurbes, neumyté nádobí a použité oblečení poházeno všude. Času dost, to stihnu poklidit. Prd. Crr. Zvonek.

Nevím, co dokážete ve stresu během minuty uklidit vy. Já uklidil v podstatě celý byt. (tím, že jsem všechno naházel do ložnice a zabouchl tam dveře)

Takže Majdini rodiče a děda pohoštěni v relativně lidském prostředí, dobrý.



Obřad se konal v parku u Podvinného mlýna. Počasí celkem vyšlo, skrz mraky poblikávalo slunce.
Majda, vedena tatínkem k oltáři, střídavě brečela a smála se. Vtipné byly všlijaké tety, maminky, babičky a podobně, které bulely všechny mnohem víc, než nevěsta a jak kolem nich Majda šla, skrz slzy jí žďuchaly do lokte se slovy: "nebul!"


crudo svůj slib řekl skoro bez zaváhání, Majda dokonce s hereckým přednesem. Což byl celkem výkon, protože pořád ještě měla brečosmíchové záchvaty.



Oddávajícímu, když se ptal cruda, jestli si ji teda vezme, upadly desky, takže obřad to byl vskutku vyvedený.


Oslava se konala na smíchovské Císařské louce. Hned vedle vily VyVolených. Čili se nám tam neustále trousili senzacechtiví davové, co chtěli na moment spatřit naživo nějakou tu pseudo sereblitku. Žík je všechny slušně přesměroval vedle, ty dotěrnější počastoval i vlídným slovem.

Byla tam spousta známých z okouna, které jsem leta neviděl, některé poprvé. Můžete si dát opáčko z ksichtů.

Belleza della costa Italiana

Letos jsem na jaře slíbil Bifovi, že uvidí moře. Takže autem. Takže něco v dostřelu. Sever Chorvatska nebo Itálie. V Ravenně se prý dá koupat, říkali, a je to kousek. Fajn, Ravenna.

Přijel jsem pro Zuzli a ptam se, jestli má všechno. Ona, že jo, pas hlavně. Já pas neměl, tak povidám, že mám jenom občanku, ale že to neva, páč jsem s ní už někde byl. -a kde, prý, v kině?
No nic, tak snad mě pustí. Pustili, jenom jsem průkazy ukázal z okna, ani si je nevzali do ruky. Štěňátka na podlaze si ani nevšimli.

Na odpočívadle v Rakousku jsme potkali TIRáka s manželkou, jež si mezi tahačem a návěsem na lihovém vařiči na pánvi smažili vajíčka. Vypadalo to idilicky. Bohužel mi nedovolili si je vyfotit, tvářili se, že je chci jistě okrást.

Cesta pohodová. Až na to, že po cestě zaplatíte na dálničních poplatcích stejně jako za benzín.

Jak nejsou vidět hranice mezi DE-AUS-IT, tak jsme vesele přejeli celý Rakousko bez viněty. Až na AUS-IT hranicích jsem se šel zeptat do turist info budky, jestli už si jako mám koupit nějakou tu známku. Slečna koukala divně, smála, vysvětlila, prodala. Tak dobrý, zpátky už to tedy bude bez překvápka.

Janině do Brna jsem poslal sms se zážitkama z cesty, kde jsme a co tam děláme. Obratem (psáno zároveň, já o něco dřív odeslal) mi od ní přišel dotaz kde jsme, co tam děláme a ať pošlu nějaký zážitky z cesty. Další sms jsem poslal s dotazem, kolik se smí v Itálii jezdit (páč jsem celou dobu jel za nejrychleji přede mnou jedoucím autem), jeli jsme tou dobou kolem Trenta (po levý straně). Na to mi přišla odpověď, že neví, kolik přesně se tam jezdí, ale mám na to kašlat a jezdit tolik, kolik oni. Jo a že tou dobou budem projíždět kolem Trenta, takže prý vlevo hleď! No vtipný.

V Rakousku omezená rychlost na 130. Skoro všichni dodržovali. Snažil jsem se taky.
V Itálii taky 130. Všichni Italové jezdí přesně 160. Že by nějaká hranice tolerance Carabinierů? Každopádně nás za těch asi 600km předjely jenom dvě auta výrazně vyšší rychlostí - jedna Carrera GT a pak nějakej eSkovej Mergl.

Biftek nikdy nejel takhle dlouhou štreku a ke konci desetihodinové cesty už dával tlapky na přední sedadlo, otáčel hlavu k tachometru a koukal na kilometráž, kdy už tam jako teda budem.

Kousek od Ravenny jsme se ubytovali v kempu Romea. Je to ze čtyř kempů (všechny nemlich stejný), co tam jsou, nejdál od městečka Casal Borsetti. Kam jsme se rozhodli pěšky po pláži dojít na večeři. Je to asi 5km, takže jsme po cestě opravdu dostali nevídaný hlad.



Vyplatilo se ovšem velmi! Zapadli jsme na prostornou zahrádku lidové pizzerie il Cantuccio, kde jsme si hnedle objednali rybí salát a scampi speziale a artyčoky Romana. To vám byla dobrota! Ti parchanti děsně dobře vaří. V podstatě není možné si tam v restauraci objednat nedobré, co dím, nevynikající jídlo!
V il cantuccio měli kromě obvyklých darů moří také ´metr pizzy´. Jednou (jo, byli jsme tam nasáčkovaní každý večer) si to někdo objednal a skutečně - na dlouhatananánském prkénku mu donesli pizzu zvící jednoho metru (tedy pouze na délku, široká byla jako běžná pizza). Mazec.

Naproti tomu zvedací záchodová prkýnka, co mají v kempu, jsou zlo. Jak vstáváte, tak se samo zvedá a šimrá vás zespoda, což člověka vyleká.





Čtvrtek jsme chtěli strávit na pláži, ale chcalo, tak jsme se vydali na výlet.
Ravenna je krásné byzantské město a mají tam šikmou věž. To je nějaká italská známka světového města? Bez šikmé věže vás nedáme do Lonely Planet nebo jak? Kromě obvyklé spousty dobrot na každém rohu (které je třeba všechny ochutnat), jsem narazil na místo, kde dělá panini jedna úžasná hyperaktivní Italka. Hrozně fajn podnik. Mouku a rukolu a šunku a další suroviny na panini jim posílají z prvního patra v košíku na provázku.

Po cestě zpátky jsme se stavili v přístavu Cesenatico, kde byla spousta nafintěných lodí (spousta z nich zakonzerovaní veteráni, takže přístavní kanál byl zároveň muzeem) a měli tam úžasnou zmrzlinu. Taloši dělají nejlepší zmrzlinu na světě. Miliardy chutí, z nichž nejlepší je pistáciová. Tak.

Jsme zase v il cantuccio, dneska objednána pizza s rucolou, krevetový koktejl a spagetti specialita podniku. Mňam.
Když si tam dáte rybu dne, přinesou obrovskou potvoru pro dva lidi, číšník ji před vámi vykostí, oddělí filety od hlavy a páteře a servíruje vám libové kousky masa. Což je na jednu stranu paráda, na druhou jsem si nemohl dát líčka, páč po servírování hned zbytky odnesl. Sice mě bavilo se s číšníky pokoušet hovořit italsky, ale na "nechte mi zde prosím ještě na chvíli tu hlavu, rád bych si smlsnul i na líčkách" jsem si netroufl.
(naše ryba dne se jmenovala ombrino neboli česky smuha a byla exčelente)


Bifťour si moře zamiloval. Dá se říct, že z něj v podstatě nevylézal, pokud to nebylo nutné. Nadšeně se vrhal pro míček do vln, které nebojácně rozrážel svojí malou hruďkou jako ledoborec sápe kry. Jednou se míček ocitl pod vodou. Bifák neváhal a stylem potápka proň zajel pod hladinu. Chvilku mu koukala jenom prdel s ocáskem. Je to pašák; mořeplavec a potápěč.

Italští rackové jsou zcela tupí. Nereagují na házené kousky chleba (ne že by se mrkli, co hážu a letěli dál, oni se ani nepodívají) a když sedí na vodě, ignorují krmivo taktéž. Pouze jeden ochutnal, ale to byl zřejmě nějaký desperát, co se mu přejedla rybí strava.

V našem kepmu drží každý den polední klid! V myšlenkách jsem se ocitl o pár dekád zpátky na táboře, kde se po obědě muselo zalézt do stanu a vyvíjet klidovou aktivitu. Chtěli jsme jet na výlet, ale u závory jsme se dozvěděli, že klidně, ale až za půl hodiny, až skončí polední klid. Do té doby si máme auto odstavit támhle a počkat. To je gól.


Výlet jsme podnikli do městečka Comacchio zvaného též ´Malé Benátky´. Jeden kanál vedle druhého, gondoly, gondoliéři. Ne tak našampónovaní jak ve Venice ale i tak to mělo atmosféru. Mlsali jsme jenom zmrzlinu, protože jsme chtěli vyzkoušet jedno poutní místo u krále Karla:
Navštívena pizzeria Charleroi u silnice, kudy před lety projížděla kuřimská banda a taky tam jedla. To jsme si nemohli nechat ujít. Pizzu tam nemají tak dobrou jako "na růžku", ale zato tam byl super provozní (majitel?), kteréhožto pes Cicio navázal s Bifem kontakt a hoši ihned zahájili celoodpolední hru kam čurneš ty, tam hned já po tobě a ty zas po mně, platí?

Další den na pláži jsme zahrabali Bifa celého do písku, že mu koukala jenom hlava. A taky jsme proti sobě postavili dvě krabí fotbalové jedenáctky. Vyhráli naši.

Italové přes poledne zásadně nevaří. Chtěl jsem zkusit další pizzu, ale až v šesté restauraci mi vyhověli. Nebyla to ani restaurace (v těch na to přes oběd fakt kašlou), lébrž plážový bar.

Každý den mě tam pokousali komáři a každý den si říkám, že už si ten repelent koupím a následně si řeknu, že nebudu dělat chudinku kvůli pár ďobnutím. Máslo.

Jediný zato zásadní nedostatek jsme v Itálii zjistili až na zpáteční cestě v Trentu (milé podhorské město se zatím nejlepší ochutnanou pistáciovkou) - v neděli nejsou otevřené žádné obchody s potravinami! Čili jsme si nemohli nakoupit plánované velkozásoby místních dobrot! No co, holt bude třeba jet na jih co nejdříve znovu. Buon viaggio!

(zbytek fotek zde)