Casi sin Bif

V pátek jsem dorazil na Sirkovnu, abych pokračoval ve stavebních pracech. Po páté čajové hodině odpolední přijel týpek s Avií s materiálem. Šel jsem mu kus naproti, Bifťour nohsledil s sebou (nehne se ode mě doslova na krok od chvíle, kdy se mu rozpadla smečka).
Zastavím chlápka, ukazuju mu kudy a kus uhnu, Bifa volám k sobě. Tomu se ale do kopřiv nechce a váhá. Mezitím se chlap rychle rozjíždí a Biftek je v tu chvíli přesně před zadním kolem tý Avie...
No, upřímně, málem jsem se posral strachy. Zařval jsem na psa, ten naštěstí zvolil menší zlo a do kopřiv za mnou na poslední chvíli skočil.
Srdce mi zase bušilo jako o závod (a na to jsem zvyklý jenom vždy kolem páté ráno, hned co mě ten hlasitý nervózní tlukot v žaludku vždy vzbudí), budu muset na toho zmatkáře dávat větší pozor.

Bonus: o den dřív se mi o tom zdálo - že Bifa někdo přejel, on byl ohnutej jak rohlík, divně běhal a pokňourával přitom (vůbec se mi v poslední době tyhle "tušící" věci stávají tak nějak o stovky procent častěji než dřív).