Báječně s Kristiánem na Šumavě

Hned od začátku jsem tušil, že půjde o velmi zábavný víkend. Už když jsem ho nakládal, vesele vyběhl z domu a jal se do auta nakládat piva Bernard v originálních uzavíratelných lahvích s prima víčky, které dělají hlasité "lup" až "žbuch!", podle toho, jak jsou natlakované.
Ta, co ji otevřel hned v autě, byla napresovaná fest - polil celého sebe, půl Bifa, čtvrt auta a osminu mě.

Další veselost nás potkala ještě pod Cukrákem - auto ztratilo dvě třetiny výkonu, začaly strašlivě klapat ventily a na palubce se rozsvítila výmluvná oranžová kontrolka. Telefonickým dotazem jsem zjistil, že to není závada, bránící v pokračování jízdy, tak jsme pokračovali. Aspoň pojedeme v klidu.

Na šumavě už jsme měli pěkný hlad a volba plniče žaludků byla předem jasná - nejlepší indická restaurace v Čechách, Tandoor v Prachaticích. Kristiánovi chutnalo nemálo, dožadoval se stále dalších placek a pro jistotu si jich ještě nechal několi zabalit s sebou. Vůbec se mu nedivím. Po krátké prohlídce historického centra jsme se odchrochtali (doslova, to auto skutečně vydává neuvěřitelné zvuky) si odpočinout.

Na Sirkovně nás přivítalo krásné počasí, tak jsme rychle hupsli do řeky, flákli sebou na houpačku a lehce početli.

Stačila jedna zmínka o oblíbeném houbařském místečku a už mě Kristián cpal do auta a tradá. To jsem ještě netušil, že je stejným dílem vášnivým houbařem jako svých úlovků fotografem (což mu nebylo nic platné, protože se v dalším zlomku okamihu přiřítila divá zvěř a kompozici mu pošlapala).



Ulovili jsme plný pytlík lišek, krásných žluťoučkých krasavic, které se na nás v hojných vlnách valily ze všech stran. Dále jednoho hřiba s podezřelou nohou, která se nakonec ukázala být zcela zdravou, a jednu babku.

Plni dojmů z lesa (podařilo se mi vyplašit srnku, po které vystartoval Bif, lekli jsme se všichni čtyři) jsme doma zážitky vstřebali, mezitím připravili venkovní krb, k němu gril, zatopili si v sauně a za hlasitého "plop!" otevřeli - teď již drže je bezpečně nad zemí - vychlazené Bernardy.
Na grilu se opekály klobásky a Kristiánova specialita (mleté maso, připlácnuté na chlebu a takto grilované), v krbu přívětivě plápolalo, do toho nám za zády šuměla řeka a nic na světě nám nechybělo.

Saunu jsme si dali třikrát, mezi jednotlivými rundami jsme se vyráchali v ledové (a naprosto fantastické) vodě v Blanici a pak už nám zbyly síly jen na odchod do pokoje, zachumlání se do peřin a blažené usínání za skrz okno se ozývající šumění řeky.

Na neděli metrologové vyhrožovali celodenními záplavovými srážkami, tak jsme raději počítali s tím, že si budeme celý den číst, srkat čaj a vyprávět veselé historky. Ale žádný déšť se nekonal a tak jsme vyrazili do Kašperských hor omrknout hrad Kašperk. Skvělý zážitek, Bif překvapil hrdinným stoupáním do 70-ti stupňových schodů, historky od místních, spousta kochání, trocha hledání hub (jak jednou člověk začne...), oběd a šup zpátky na Sirkovnu.
Rovnou hup do řeky (jak jednou...), fantastická večeře od babičky (kuře na smetaně a domácí houskový Knödel) a byl čas se vrátit do matičky měst.

Při klidné cestě zpátky jsme si celou dobu povídali o životě a podobných zásadních věcech. Byla to jedna z nejpříjemnějších cest z Šumavy do Prahy, jakou jsem zažil. Díky, Kristiáne.