почта

Poslední dobou jsem častým návštěvníkem České pošty. Líbí se mi komunikovat s přáteli po staru a tak jim sem tam posílám psaní či nějaký ten balíček s drobnostmi.
Obvykle doma naškrábu pár řádek, přibalím nějakou tu titěrnost - aby se obálka tajemně nadouvala a adresát byl zvědav, jaký poklad skýtá - a valím k přepážce.

Tam proběhne zaběhnutý (a do dneška trochu záhadný) rituálek:
poprosím slečnu (vždy ta samá) za přepážkou o polstrovanou obálku ´asi takhle velkou´ (dle aktuálního množství bezvýznamností k poslání zamýšlených), slečna pro ni dojde, kradmo se rozhlédne kolem sebe, pak rychle a neslyšně odemkne dveře vedle přepážek, obálku mi podá (komunikačním okénkem by neprolezla) a honem zase zavře.



Nějak mi nedocházelo, proč se chová, jako kdyby mi prodávala nebezpečný kontraband, ale neřešil jsem to.
Dneska u přijímacího okénka seděla jiná pracovnice. Zkouším obálku prostrčit okénkem, ale nejde to, je moc velká. Tak povídám, ať mi otevře dveře, že jí to podám tamtudy. Věnovala mi soustrastný pohled duševnímu zaostalci a dál si něco šudlila na stole. Znovu jí říkám, ať otevře, jinudy že se k ní ta obálka asi holt nedostane. Ona tónem -z jaký planety´s přilít, chlapečku?- odvětila, že otvírat v žádném případě z bezpečnostních důvodů nesmí.
Bezelstně (no jo, myslí mi to pomalu, no) opáčím, že kolegyně mi otvírá běžně a ať nedělá vlny a kouká otvírat.
Chudinka mladá dostala od téhle pár očních blesků, které ji určitě odpálily až do poštovního pekla.
Nakonec teda baba otevřela (přeci jen mě už docela zná a navíc mám vždycky s sebou toho roztomilýho pejska, žeáááno), zaplatil jsem a raději se dekoval pryč.

Na konci ulice za sebou slyším zoufalé -halóóó! halóóóóóóóó!!! a koukám, že baba spurtuje za mnou, až jí štěrk lítal od podrážek. Že by se jí nelíbily ty sladkosti v obálce? Ale jak se o nich mohla dozvědět? Zabalil jsem je dobře.

- "Zapomněl jste mi zaplatit obálku, člověče! Dělá to 9 korun."
- "Promiňte, já na to úplně zapomněl. Tady je dvacka."
- "Ale já nemám nazpátek. Počkejte, já tam doběhnu." a frrrrrrr, už zas trhala rekordy a asfalt.

Volám za ní, že je to dobrý, že mi dá příště jednu obálku zadara a budem si kvit. Jdu svižně dál.

Za chvíli ale slyším zase -halóóóóóóó!!!!! - ona fakt vybíhala z pošty s těmi 11 korunami nazpět.
Zakřičel jsem na ní, že hrozně pospíchám a utekl jsem srabácky pryč. To už bylo na mě moc, aby mě paní v letech honila po ulici s drobnými... a navíc byla moje chyba, že jsem na to zapomněl.

Závěr: zmatek - většinou se pošťáci obecně chovají hrozně, balíky odmítají doručit a místo toho vyčůraně rovnou strkají do schránek oznámení o nezastižení adresáta. Na přepážkách taky bývají nevrlí, zvlášť, když člověk chce nějakou nestandardní službu, při které by se třeba muselo přemýšlet nebo nedej bože něco udělat nad rámec běžných výkonů.
No a pak vás takhle jedna paní nahání ob dva bloky s pár drobnými. Tak nevím, co si o tom celém mám myslet.