Hůř už bylo

test flickr blog

2009-04-15T12:54:00.001+02:00

test flickr blog
Originally uploaded by zmetok.

se to presune, tady uz to nebude

2008-11-03T22:19:00.000+01:00

asi na zmetka nekam, stand by

novýho...

2008-02-07T23:54:00.000+01:00

...by i něco bylo, ale ňák ~~na to v poslední době seru~~ nestíhám.

tiramisu

2008-01-05T17:49:00.000+01:00

Každou chvíli po mně někdo chce recept na tiramisu. Jelikož jsem dal slib, že ho nikomu neřeknu, ukážu vám jenom, s pomocí (a z) čeho ho dělám.

Přesné poměry si zkuste odvodit metodou pokus/omyl. To je vše, co pro vás v tomto směru můžu udělat.

forsennato riparatore

2007-12-23T23:42:00.000+01:00

Předchozí problém s nefunkční hadicí vyřešen. Sice jsem sehnat novou součástku nedokázal, ale vteřinový lepidlo od bráchy si umím půjčit dokonale. Akorát je třeba, aby to do rána pořádně schlo (lepidlo je na bázi leptání, čili nepomůže tlak, nýbrž je třeba jej nechat v klidu působit).
Svěrák nemám, ale to není nic, co by nespravila flaška oblíbeného sirupu a kus pásky.

debile

2007-12-23T11:22:00.000+01:00

Asi rok mám naprasklou hadici od sprchy. Nekape. Jenom když se ohne moc, zaškrtí se přívod vody. Nicméně jsou Vánoce a rozbité hadice si zaslouží sváteční opravu. Jelikož je prasklina těsně u hlavice, stačilo sprchu rozebrat, uříznout hadici pod kritickým místem a všechno zase dát do kupy, pýs-o-kejk.

To bych ale nesměl při prchlivém tahání za umělohmotný kroužek, který všechno drží pohromadě, tento rozdělit na znovu neslučitelné části. Sprcha teď drží pohromadě na dobré slovo (+ miliony proseb, nadávky nepočítaje) a já hledám, kolik pražských instalatérských potřeb má přes svátky otevřeno. Chcete si tipnout?

Jako bonus jsem se při té odborné manipulaci s kleštěmi jebnul do prstu tak, že tekla krev (čehož jsem si nevšiml), čili při následném pokusu o uklidnění zasednutím na mísu a čtením novýho Matkina došlo k jeho potřísnění (toho si nevšimnout již nebylo lze). Krev je dobrá záložka, já lepší neznám.

Koho?

2007-11-30T14:55:00.000+01:00

Kontrolní otázka - koho může bodnout včela, aniž na to doplatí životem?
Není to chyták, některý živočišný druh může opigárovat dle libosti a jede dál.

fregnone

2007-11-22T00:51:00.000+01:00

Když je člověk blbej, tak se s tim asi už nedá nic dělat. Přezouvám na Sirkovně gumy a tatík, který ví, že jsem lempl (a navíc má stejnou zkušenost), povídá: dej si to tady na beton, to se musí vyměňovat na tvrdym podkladu.

Lenoch, nechal jsem to na zasněžené trávě a dal si pod hever kus prkna, docela velkej kus, tak 50x50cm. Se přece nemůže nic stát, taková fortelná podložka, pche.

3x (slovy: třikrát) mi to z heveru spadlo, než jsem uznal, že čtvrtou díru v autě nepotřebuju, ješitnost zahodiv, na tu poslední pneumatiku jsem si přejel na beton. Už to nespadlo.

Ocet se pak jenom smál a prozradil na sebe, že mu to taky zamlada několikrát spadlo, než uznal betonové pravidlo. Asi to je ta věc, kterou si člověk musí prožít sám, aby ji přijal. Předchozí varování nepomohou.

Paolo Frank

2007-11-17T11:25:00.000+01:00

Prosimvás, poznejte někdo tohohle týpka a dejte mi vědět, odkud ho znám. Díky moc.

perplexity

2007-11-13T10:31:00.000+01:00

Situace: ráno jedete do práce, na křižovatce stojí hezká slečna u Fabie s prázdnou přední gumou. Jste 5 minut od kanclu, za 5 minut máte pracovní schůzku. Co uděláte?

Romantik zastaví, slečně kolo vymění, odměnou mu je její milý úsměv a v práci statečně snese spílání za pozdní příchod.

Nejsem romantik. Prý je to dočasný. Tak uvidíme.

lavacristales

2007-11-06T10:26:00.000+01:00

Včera uhodil mráz. Mě. do nosa. Překvapivě nikoliv ráno, nýbrž večer v devět hodin, kdy jsem se konečně vypotácel z práce. Ráno bylo příjemných deset stupňů, tak to jistila mikina.

Ale večer byla férová nula, auto pod jinovatkou. Takže škrabku a pogovat u předního skla.
Holt zima je tu. Dobrý. Ale co s plnou nádržkou na ostřikovače, kterou jsem den předtím zodpovědně doplnil letní směsí?

Už jste někoho viděli jet přes půl Prahy a neustále přitom ostřikovat okna? Pár souluřidičů včera ano a ten, co jel za mnou, si musel myslet, že komunikuju s mimozemšťanama. Každopádně se držel v uctivé vzdálenosti za mnou a nesnažil se mě předjet. heh

40 year old scholar

2007-11-05T21:28:00.000+01:00

fuxoft si dělá řidičák. což jest vtipné. vtipné, ne směšné. jelikož mu ho nechtějí dát, musí trénovat. dohodli jsme se, že budem trénovat spolu. zatím jsme byli jednou. na parkále u alberta.

zajímavé - samozřejmě mu to nejde (jako každému, kdo začíná), ale jde na to systematicky: zkouší si, co mu říkal lektor, porovnává to s tím, co mu jako laik říkám já a vybíra z toho to nejvhodnější. například finta se spojkou (pouštět ji, dokud podle zvuku a chvění auta není cítít, že trochu zabírá a PAK TEPRVE přidávat plyn a pouštět spojku dál) mu okamžitě zlepšila rozjíždění o několik levelů (včetně rozjezdů do kopce). takovýhle postup, který asi není moc šetrný ke spojce, vám asi v autoškole nikdo nedoporučí, ale bylo vidět, že je to velmi efektivní - škytavé rozjezdy okamžitě ustaly. stejně to takhle nebude dělat věčně, tak si říkám, že to za to částečné vyšší opotřebení spojky stojí, protože se tím člověk zbaví nervů z přetočeného motoru (což je věc, která podlě mě každýh, kdo se učí řídit, dost znervózňuje)

Štěňátko natřikrát obarveno

2007-10-29T22:42:00.000+01:00

Nepodařilo se vám napoprvé a následně napodruhé vyrobit ku radosti svého nadšeného pejska mu válečné barvy? Do třetice. To pude.

Vemte jednoho normálního psa...(tichotam!)

...vyberte mu správný odstín...

...pečlivě nastudujte návod...(100%+100%=?)

...až se vám podaří lehkým násilím dostat pejska z boudičky (nějak se mu potřetí zanechtělo a jak ucítíl neodolatelnou vůni peroxidu, zapřel se tlapkama do stěn a první půlhodinu nešel vůbec vytáhnout ven), naneste v míře nemalé a nechte psa v klidu hodinu relaxovat...

...omyjte psisko v příjemné lázni, usušte et voilà:

Moora & Viera

2007-09-25T16:54:00.000+02:00

Další svatba. Fotky zatím žádný. Až Madam Kuřim něco nafláká na net, ukradnu jí je a naházim sem. Stay tuned.

no good deed goes unpunished

2007-09-12T13:55:00.000+02:00

Dneska jsem na sobě ráno objevil klíště. na podbřišku, asi 5cm vodorovně vedle pinďoura. Mrňavý (to klíště), čerstvě přisátý. Čas tady ten čurbes uklidit, myslím si (jednou jsem Bifovi dlouho neuklidil boudičku a pak na mě z ní skočila blecha, nekecám).

Ještě předtím, někdy v pět ráno ráno se ozval venkovní zvonek. Někdo se ke mně dobýval od vchodových dveří do baráku. Kdo to sakra...? Dragon už tu pár let nebydlí a nikdo jiný na mě touhle dobou nezvoní.
Hodil jsem na sebe jenom trenky a jdu se mrknout. Otevřu a skoro na mě spadnul soused. Opřel se mi o rameno a hrne se dovnitř. Úplně na káry. Jak jsem byl rozespalý, nepoznal jsem ho a povidám za kým jde. On se na mě udiveně podivá a s typicky opileckou bohorovností dí: "no já du domu, voe!". Prý si zapomněl klíče a doma se nemůže na nikoho dozvonit.
Zatvářil jsem se na něj, pustil ho a šel zase spát.

Až někdy v poledne mi to došlo: ten ožrala evidentně usnul někde ve škarpě, tam na něj nalezlo kde co a část toho mi pak při našem dveřním randez-vouz naskákalo do trenek! Ten klíšťák musel být od něj - zakousnutý fakt chviličku a nepředpokládám, že mám doma takový mrdník, že by se tam běžně vyskytovali takovýhle podnájemníci.

Krůta se ženila, Majda vdávala

2007-09-07T12:56:00.000+02:00

Ráno jsem měl vítat svatebčany (ty, kteří se nevešli k Majdě a crudovi) a nabídnout jim čaj kafe něco ostřejšího, prostě klasický předobřadní průběh. První hosté měli dorazit po desáté. Takže v půl desáte pohodlně trůním na keramice, dveře od koupelny dokořán, v bytě čurbes, neumyté nádobí a použité oblečení poházeno všude. Času dost, to stihnu poklidit. Prd. Crr. Zvonek.

Nevím, co dokážete ve stresu během minuty uklidit vy. Já uklidil v podstatě celý byt. (tím, že jsem všechno naházel do ložnice a zabouchl tam dveře)

Takže Majdini rodiče a děda pohoštěni v relativně lidském prostředí, dobrý.

Obřad se konal v parku u Podvinného mlýna. Počasí celkem vyšlo, skrz mraky poblikávalo slunce.
Majda, vedena tatínkem k oltáři, střídavě brečela a smála se. Vtipné byly všlijaké tety, maminky, babičky a podobně, které bulely všechny mnohem víc, než nevěsta a jak kolem nich Majda šla, skrz slzy jí žďuchaly do lokte se slovy: "nebul!"

crudo svůj slib řekl skoro bez zaváhání, Majda dokonce s hereckým přednesem. Což byl celkem výkon, protože pořád ještě měla brečosmíchové záchvaty.

Oddávajícímu, když se ptal cruda, jestli si ji teda vezme, upadly desky, takže obřad to byl vskutku vyvedený.

Oslava se konala na smíchovské Císařské louce. Hned vedle vily VyVolených. Čili se nám tam neustále trousili senzacechtiví davové, co chtěli na moment spatřit naživo nějakou tu pseudo sereblitku. Žík je všechny slušně přesměroval vedle, ty dotěrnější počastoval i vlídným slovem.

Byla tam spousta známých z okouna, které jsem leta neviděl, některé poprvé. Můžete si dát opáčko z ksichtů.

Belleza della costa Italiana

2007-09-06T22:00:00.000+02:00

Letos jsem na jaře slíbil Bifovi, že uvidí moře. Takže autem. Takže něco v dostřelu. Sever Chorvatska nebo Itálie. V Ravenně se prý dá koupat, říkali, a je to kousek. Fajn, Ravenna.

Přijel jsem pro Zuzli a ptam se, jestli má všechno. Ona, že jo, pas hlavně. Já pas neměl, tak povidám, že mám jenom občanku, ale že to neva, páč jsem s ní už někde byl. -a kde, prý, v kině?
No nic, tak snad mě pustí. Pustili, jenom jsem průkazy ukázal z okna, ani si je nevzali do ruky. Štěňátka na podlaze si ani nevšimli.

Na odpočívadle v Rakousku jsme potkali TIRáka s manželkou, jež si mezi tahačem a návěsem na lihovém vařiči na pánvi smažili vajíčka. Vypadalo to idilicky. Bohužel mi nedovolili si je vyfotit, tvářili se, že je chci jistě okrást.

Cesta pohodová. Až na to, že po cestě zaplatíte na dálničních poplatcích stejně jako za benzín.

Jak nejsou vidět hranice mezi DE-AUS-IT, tak jsme vesele přejeli celý Rakousko bez viněty. Až na AUS-IT hranicích jsem se šel zeptat do turist info budky, jestli už si jako mám koupit nějakou tu známku. Slečna koukala divně, smála, vysvětlila, prodala. Tak dobrý, zpátky už to tedy bude bez překvápka.

Janině do Brna jsem poslal sms se zážitkama z cesty, kde jsme a co tam děláme. Obratem (psáno zároveň, já o něco dřív odeslal) mi od ní přišel dotaz kde jsme, co tam děláme a ať pošlu nějaký zážitky z cesty. Další sms jsem poslal s dotazem, kolik se smí v Itálii jezdit (páč jsem celou dobu jel za nejrychleji přede mnou jedoucím autem), jeli jsme tou dobou kolem Trenta (po levý straně). Na to mi přišla odpověď, že neví, kolik přesně se tam jezdí, ale mám na to kašlat a jezdit tolik, kolik oni. Jo a že tou dobou budem projíždět kolem Trenta, takže prý vlevo hleď! No vtipný.

V Rakousku omezená rychlost na 130. Skoro všichni dodržovali. Snažil jsem se taky.
V Itálii taky 130. Všichni Italové jezdí přesně 160. Že by nějaká hranice tolerance Carabinierů? Každopádně nás za těch asi 600km předjely jenom dvě auta výrazně vyšší rychlostí - jedna Carrera GT a pak nějakej eSkovej Mergl.

Biftek nikdy nejel takhle dlouhou štreku a ke konci desetihodinové cesty už dával tlapky na přední sedadlo, otáčel hlavu k tachometru a koukal na kilometráž, kdy už tam jako teda budem.

Kousek od Ravenny jsme se ubytovali v kempu Romea. Je to ze čtyř kempů (všechny nemlich stejný), co tam jsou, nejdál od městečka Casal Borsetti. Kam jsme se rozhodli pěšky po pláži dojít na večeři. Je to asi 5km, takže jsme po cestě opravdu dostali nevídaný hlad.

Vyplatilo se ovšem velmi! Zapadli jsme na prostornou zahrádku lidové pizzerie il Cantuccio, kde jsme si hnedle objednali rybí salát a scampi speziale a artyčoky Romana. To vám byla dobrota! Ti parchanti děsně dobře vaří. V podstatě není možné si tam v restauraci objednat nedobré, co dím, nevynikající jídlo!
V il cantuccio měli kromě obvyklých darů moří také ´metr pizzy´. Jednou (jo, byli jsme tam nasáčkovaní každý večer) si to někdo objednal a skutečně - na dlouhatananánském prkénku mu donesli pizzu zvící jednoho metru (tedy pouze na délku, široká byla jako běžná pizza). Mazec.

Naproti tomu zvedací záchodová prkýnka, co mají v kempu, jsou zlo. Jak vstáváte, tak se samo zvedá a šimrá vás zespoda, což člověka vyleká.

Čtvrtek jsme chtěli strávit na pláži, ale chcalo, tak jsme se vydali na výlet.
Ravenna je krásné byzantské město a mají tam šikmou věž. To je nějaká italská známka světového města? Bez šikmé věže vás nedáme do Lonely Planet nebo jak? Kromě obvyklé spousty dobrot na každém rohu (které je třeba všechny ochutnat), jsem narazil na místo, kde dělá panini jedna úžasná hyperaktivní Italka. Hrozně fajn podnik. Mouku a rukolu a šunku a další suroviny na panini jim posílají z prvního patra v košíku na provázku.

Po cestě zpátky jsme se stavili v přístavu Cesenatico, kde byla spousta nafintěných lodí (spousta z nich zakonzerovaní veteráni, takže přístavní kanál byl zároveň muzeem) a měli tam úžasnou zmrzlinu. Taloši dělají nejlepší zmrzlinu na světě. Miliardy chutí, z nichž nejlepší je pistáciová. Tak.

Jsme zase v il cantuccio, dneska objednána pizza s rucolou, krevetový koktejl a spagetti specialita podniku. Mňam.
Když si tam dáte rybu dne, přinesou obrovskou potvoru pro dva lidi, číšník ji před vámi vykostí, oddělí filety od hlavy a páteře a servíruje vám libové kousky masa. Což je na jednu stranu paráda, na druhou jsem si nemohl dát líčka, páč po servírování hned zbytky odnesl. Sice mě bavilo se s číšníky pokoušet hovořit italsky, ale na "nechte mi zde prosím ještě na chvíli tu hlavu, rád bych si smlsnul i na líčkách" jsem si netroufl.
(naše ryba dne se jmenovala ombrino neboli česky smuha a byla exčelente)

Bifťour si moře zamiloval. Dá se říct, že z něj v podstatě nevylézal, pokud to nebylo nutné. Nadšeně se vrhal pro míček do vln, které nebojácně rozrážel svojí malou hruďkou jako ledoborec sápe kry. Jednou se míček ocitl pod vodou. Bifák neváhal a stylem potápka proň zajel pod hladinu. Chvilku mu koukala jenom prdel s ocáskem. Je to pašák; mořeplavec a potápěč.

Italští rackové jsou zcela tupí. Nereagují na házené kousky chleba (ne že by se mrkli, co hážu a letěli dál, oni se ani nepodívají) a když sedí na vodě, ignorují krmivo taktéž. Pouze jeden ochutnal, ale to byl zřejmě nějaký desperát, co se mu přejedla rybí strava.

V našem kepmu drží každý den polední klid! V myšlenkách jsem se ocitl o pár dekád zpátky na táboře, kde se po obědě muselo zalézt do stanu a vyvíjet klidovou aktivitu. Chtěli jsme jet na výlet, ale u závory jsme se dozvěděli, že klidně, ale až za půl hodiny, až skončí polední klid. Do té doby si máme auto odstavit támhle a počkat. To je gól.

Výlet jsme podnikli do městečka Comacchio zvaného též ´Malé Benátky´. Jeden kanál vedle druhého, gondoly, gondoliéři. Ne tak našampónovaní jak ve Venice ale i tak to mělo atmosféru. Mlsali jsme jenom zmrzlinu, protože jsme chtěli vyzkoušet jedno poutní místo u krále Karla:
Navštívena pizzeria Charleroi u silnice, kudy před lety projížděla kuřimská banda a taky tam jedla. To jsme si nemohli nechat ujít. Pizzu tam nemají tak dobrou jako "na růžku", ale zato tam byl super provozní (majitel?), kteréhožto pes Cicio navázal s Bifem kontakt a hoši ihned zahájili celoodpolední hru kam čurneš ty, tam hned já po tobě a ty zas po mně, platí?

Další den na pláži jsme zahrabali Bifa celého do písku, že mu koukala jenom hlava. A taky jsme proti sobě postavili dvě krabí fotbalové jedenáctky. Vyhráli naši.

Italové přes poledne zásadně nevaří. Chtěl jsem zkusit další pizzu, ale až v šesté restauraci mi vyhověli. Nebyla to ani restaurace (v těch na to přes oběd fakt kašlou), lébrž plážový bar.

Každý den mě tam pokousali komáři a každý den si říkám, že už si ten repelent koupím a následně si řeknu, že nebudu dělat chudinku kvůli pár ďobnutím. Máslo.

Jediný zato zásadní nedostatek jsme v Itálii zjistili až na zpáteční cestě v Trentu (milé podhorské město se zatím nejlepší ochutnanou pistáciovkou) - v neděli nejsou otevřené žádné obchody s potravinami! Čili jsme si nemohli nakoupit plánované velkozásoby místních dobrot! No co, holt bude třeba jet na jih co nejdříve znovu. Buon viaggio!

(zbytek fotek zde)

Veselé zakončení čundru

2007-07-30T09:11:00.000+02:00

Jelikož si toho z víkendu pamatuju mnohem míň, než asijská kolegyně (pokud čtete s časovým odstupem, možná možno dohledat cca zde s odkazem na 29. červenec), přidám pouze link na zmetek retratos a jednu veselou historku:

(odbočka na začátek - z Vysočan na Hlavák jsme jeli autem, protože ´přece nebudeme pak v neděli večer totálně zmoženi čekat na všelijaký nekonečný víkendovečerní MHD přestupy...a navíc je to jedno, jestli auto stojí zaparkovaný doma na ulici nebo u Hlaváku na ulici´)

Vracíme se z HavlBrodu a helemese - abychom se dostali na Hlavák, musíme přestoupit a chvíli čekat na nádraží Libeň (čili asi tak 200 metrů od domova, ehm, no nic), takže než dorazí spoj (se zpožděním), sleduju s přimhouřením ok svůj dům, c´est la vie.
Na Hlaváku ještě před Pastelkou vtipkuju, že jestli to auto přes víkend někdo ukradl, tak jsme sem jeli úplně zbytečně a mohli jsme v klidu vystoupit v tej Libni.
Na autě je na první pohled něco špatně. Takhle to dopadá, když se zavřená okýnka zkontrolují tak důkladně, až jedno zůstane otevřené.
Zde nutno pochválit Městskou policii hl.m.P. - její hlídka si otevřeného okna povšimla, pomyslela si cosi o magorech (´helejte, člověče, já teda mám shnilýho Colta, ale rozhodně bych ho nenechával stát přes víkend u Sherwoodu a když už, pětkrát bych zkontroloval, jestli mám všechno zamčeno a zavřeno´), na vůz nasadila botičku, nalepila lístek -ochrana majetku- a okno v rámci možností zabezpečila (botička byla zdarma, stejně jako kázání a rady o bezpečném parkování na území hlavního města).

свадьба

2007-07-19T12:28:00.001+02:00

Sice už je to drahně tří let, nicméně za připomínku to stojí: takhle to vypadalo, když si janina se zanachem museli vyměnit občanky za nové.

кобылка

2007-07-15T23:57:00.000+02:00

Dneska si jedu na fichtlu pro rohlíky k snídani. Vedro že by Bif nevystrčil čumák ze stínu už v 9 ráno, takže na sebe jen kraťasy na ostro, rozepnutá košile, pantofle a vamos.
Přihasím si to k Delvitě a čumím, že mám spolujezdce - obrovskýho lučniho koníka, seděl na budíkách přede mnou. Tělo měl aspoň 7cm, macek, zelenej jak zanach na loňskym čundru.
Protahoval si tykadýlka a prej dobrá jizda a že by si dal repete. Tak mu řikám, ať chvíli počká, že jenom skočím pro pečivo a dáme další spanilou vysočanskou jízdu, ať si dá zatím dvacet nebo muchu či tak. On že dobrý teda. Rychle nakoupím, přijdu zpátky a koník gone.
Asi chytil lepšího stopa.

Hlášení

2007-07-02T20:09:00.000+02:00

Dneska jsem zapomněl oba Biftekovy obojky v práci. V podvečer jsme se po cestě domů stavili v Tescu (náš řezník už měl zavřeno) pro zadní hovězí na corsické ragú.
Nechal jsem Fťoura jako vždycky sedět před vchodem do hypersuper, vysvětlil mu, že jdu pro maso a budu za chvilku zpátky.
Stojím u pokladny, slečna markuje jak o život a v tu chvíli se všude ozve:
"Služební hlášení. Našel se hnědý pes, oříšek. Majitel nechť si ho ihned vyzvedne před vchodem."
Vzpomněl jsem si, že psék není viditelně omajitelován, mazal jsem tedy urychleně na místo, kde byl zanechán. Tam stál přísný, asi 40-kilový ostrah, a tvářil se, že mám big, BIG trouble. Biftek přikurtován dvěma paničkami mladšího vzhledu na jedné z nich opasku, - neváhala riskovat, že jí spadnou gatě, respect - tvářil se dotčeně, proč ho drží na krátko jakési cizí osoby.
Nasadil jsem vděčný úsměv thank-god-I-finally-found-you-my-lost-baby-!, ochranka i paničky mě vzaly na milost, když viděly Bifťourovo obvyklé vítací orgie a všechno dobře dopadlo.

Pindufena

2007-07-02T15:15:00.000+02:00

Zaznamenáno nad ránem v nejmenované východočeské hospodě minulý víkend:
(pro lepší zážitek si představte upravené vnímání a hodinový zásek na posledním slově)

- Proč tam ten pes tak zuřivě čmuchá?
- Asi si tam utřela pindu fena.
- A co?
- Co co?
- No co si tam utřela ta pindufena?

Z dalších místních komodit stojí za zmínku třeba Píseň pro mládence a panny:

Ten víkend mimo jiné probíhala Loutkářská Chrudim. Pár fotek tunahýr.

P.S. Po cestě domů pak v Pardubicích na světlech bylo záhodno se na červené túrovat navzájem s motorkářem, pročež došlo k nechtěnému úplnému puštění spojky, poskočení, chcípnutí motoru a cajzlácké ostudě před křižovatkou plnou lidí + pokydání řidičova trička zmrzlinou vlivem zmíněného cuknutí auta, což mělo za následek pastelčino téměř počurání smíchy.

traktoristi

2007-06-11T22:57:00.000+02:00

Zas jsme jednou vymysleli dobrou výmluvu k oslavě, takže v Boxu bylo narváno. Přišli snad všichni kromě Sványho. Od Faceho jsme se Zanachem dostali kýbl (doslova) jeho majstrštyku (jméno toho drinku si nepamatuju, ale děsně mi to chutná a mám pocit, že to Face dobře ví).

(a když už jsme u těch pocitů, tak další je ten, že jistá nejmenovaná příbuzná osoba musela vzburcovat celý štatl, bo jak všichni došli do Boxu, tak aj každý donesl dárek. Což na jednu stranu nesnáším, na tu druhou je to děsně milý pocit. Tak. Tak dík)

Druhý den nás Zany vzal na pouť, abychom si zastříleli vzduchovkama. Šlo jim to oběma dost dobře, takže nás tam asi zdaleka neviděli naposledy.
Jo a v jedné vtipné brněnské čtvrti jsme díky široké rodinné základně našli prima nové stravovací zařízení zvané Green. Nejen že tam mají hrozně dobré carpaccio ale i vtipnou obsluhu:

-jak to jíte to carpaccio člověče, že vy jste to ještě nikdy nejed, co!

nebo:
-simvás, co tu máte od drůbeže?
-posranej kurník

Nutno rozhodopádně navštívít znovu a podrobit důkladnému gastrologistickému průzkumu.

pif

paf

puf

Snippet

2007-04-17T14:16:00.000+02:00

"To mě nenapadlo, protože já víceméně věřím v to, zač boujejeme."
"Každý v to věří - více či méně."
"To není pravda, naše důvody jsou správné - rozhodně lepší než pohnutky nacistů. Buhví, jak to vlastně všechno je, ale naše věc je spravedlivější než většina ostatních. My jistě tady děláme svinstva, a to je špatný, to se nedá oddiskutovat - ale v konečné instanci je to pro větší dobro, chápeš?"
"Co to je, to vaše větší dobro? Jestliže každý systém bez výjimky je ochoten obětovat životy vlastních občanů k dosažení svých cílů a jestliže každý systém nakonec padne, což je naprosto jisté, jak může existovat nějaké větší dobro než radost, kterou přináší upřímné spojení muže a ženy, osobní hrdost na dobře udělanou práci a snění...?"

Anton Myrer - Poslední kabriolet

сновидение

2007-04-12T12:03:00.000+02:00

Včera jsem venčil Bifteka v polích za Prahou. Jelikož vím, že se narodil pro boj ve vysoké trávě, vybral jsem mu pole s asi 25cm vzrostlou kukuřicí. Frisbee vzlétlo a Bifťour s obvyklou razancí vystřelil za ním. Jelikož to bylo jeho první letošní pole, asi zapomněl, že se nedá běhat po špičkách stonků, zahučel do hlubin a hodil pár kotrmelců přes hlavu. Zatrnulo mi jako už dlouho ne - co když si zláme packu nebo hůř?
Nic se mu nestalo a mazal hnedle dál, ale znáte ten okamžik, kdy můžete řezat a nic...leknutí bylo evidentně tak silné, že se mi o tom tu noc zdálo:

házel jsem Bifoj frisbee na nějakém kopci, jednou jsem to přehnal a placka odlétla přes hloboký sráz. Psisko samozřejmě plavným skokem za ním. Zděsil jsem se a upaloval po méně strmé straně kopce dolů, strachy bez sebe. A taky že jo - čokl se pod kopcem válel na zádech, břicho celé potrhané. Nařídil jsem mu čekat na místě a ani se nehnout a valil jsem jak o život pro auto. Tím byl obrovský nákladní tahač s přívěsem.

Naložil jsem Bifa dovnitř, byli tam ještě dva další lidi, už nevím kdo, a jelo se. Přes město to šlo strašně pomalu, každá zatáčka zásek, návěsem jsem neustále jezdil po chodníku, protože jsem neuměl odhadnout poloměr otáčky. Navíc jsem mířil na veterinu na úplně druhý kraj města, bo jsem o ní slyšel, že je nejlepší.
Konečně jsme dorazili na místo. Z tiráku se vyhrnulo asi 5 psů, rozčiloval jsem se, že Bifa nenechají na pokoji (ten s nima mezitím běhal sem tam, zranění nezranění).
Čapnul jsem neposlušné psisko a honem za felčary. Ordinace plná, doktorka zavazovala ucho jinému psu a řekla mi, že takovéhle zranění, co má Biftek, nic není a že mě může objednat na příští týden.
Došlo mi, že to vlastně bylo jen pár škrábanců a sedřená kůže a konečně jsem se uklidnil.

(Že bych se zbytečně ze všeho hned posíral a bylo mi to naznačeno? Každopádně jsem si po probuzení Bifíka pomazlil, byl jsem rád, že je celý a jako malé zadostiučinění za včerejší zradu s polem - mohl jsem ho s jeho "hloubkou" nejřív seznámit a ne mu tam hned házet aport, že - jsem mu udělal pelech na prosluněném parapetu, když už se mnou musí trčet doma. Jsem nachcíplej, to jsem říkal?)

Fotinhos

2007-04-01T23:44:00.000+02:00

click´n´go

a poslední

2007-03-26T19:40:00.000+02:00

dvacet tři

dvacet čtyři

dvacet pět

dvacet šest

dvacet sedm

dvacet osm

dvacet devět

třicet

třicet jedna

další várka

2007-03-17T14:55:00.000+01:00

ราชอาณาจักรไทย

2007-03-11T14:41:00.000+01:00

взятка

2007-03-04T00:30:00.000+01:00

Nedlouho po mém předchozím zážitku se silniční policií následoval další:

Jedu v půl dvanácté večer prázdnou Prahou, míjím místo, kde jezdím snad denně - málo frekventovaný semafor, jehož funkce je přes den málo využita, v noci medle vůbec. Skáče oranžová, ulice pustoprázdná, takže se rozhodnu nehamtnout na brzdy a prostě to projet. Podle mě jestli naskočila červená, tak někde na úrovni mého periferního pohledu při míjení světel. Což je každopádně špatně, protože se nemá jezdit ani na oranžovou, natož pak riskovat, že vám těsně před čumákem naskočí красный цвет.
Valim si v klidu svých pade dál, o dvě světla dál mě dohnali a stopli.
Vylezl pupkatý padesátník bez čepice, měl rozepnutý pásek, košili vytaženou z gatí a vůbec celej vypadal, že zrovna dojídal donut, když se za mnou vydali.
Poučen z předchozího zážitku jsem čekal, zda bude chtít úplatek. A taky že jo:

- Vy někam pospícháte, pane řidiči?
- Vůbec ne.
- Jak rychle myslíte, že jste jel?
- Tak nějak kolem tý padesátky, jak jsem zvyklý po městě.
- No, kvůli rychlosti vám nestavíme, ale projel jste nám před nosem červenou.
- No, všiml jsem si, že tam byla už oranžová, když jsem ten semafor projížděl, uznávám, ale myslím, že jsem to ještě stihl. Nestihl bych bezpečně zastavit, tak jsem to projel.
- No, nestihl jste to.
- Já si myslím, že jsem to stihl, ale vaše slovo má v tomhle případě větší váhu, takže jestli myslíte, že jsem jel na červenou, tak se nedá nic dělat.
- My to VÍME, že jste jel na červenou, vidíte přece, že jsme vás kvůli tomu zastavili, ne?
- Já si sice myslím, že jsem červenou neprojel, ale nestojí mi to za to, abych tu s vámi sepisoval protokol a pak se jel s někým hádat na úřad.
- No, tak. Víte, jaký je postih za projetí červené?
-Tři body?
-Přidejte.
-Pět?
-Ano. Plus 2.500,- pokuta.
-No, to je tedy pěkné.
-Máte už nějaké body?
-Nemám, jsem slušný řidič a teď s tím bodovým systémem si dávám ještě větší pozor.
-Dobře. Víte, my to můžeme tu hranici pokuty posunout trochu dolů...(pauza, tázavý pohled)
-To by bylo skvělé, stát se to mohlo, že jsem tu oranžovou už nestihl. Nechtěl jsem ze všech sil brzdit na opuštěném semaforu uprostřed noci.
-To je přece jedno, jestli je to prázdný místo v noci nebo zacpané přes den, přestupek je pořád stejně pokutovaný.
-To je fakt.
-No, říkal jsem - slyšel jste mě před tím? - že tu hranici pokuty můžeme trochu posunout dolů...(tázavý pohled z podhledu, jakoby takovéto to učitelské "přes brýle" - ty, ty, ty)
-Ano, slyšel, kolik tedy?
-Máte u sebe nějaké peníze?
-To mám, ale potřebuju je, musím psovi koupit žrádlo, nic dnes ještě nejedl, takže mi to, prosím, napište na složenku.
-Aha, takže vy žádné peníze nemáte...?
-Mám, ale nemůžu vám je dát. Napište mi tu složenku, ano?
...
...
(pár vteřin přemýšlení, držel moje doklady a koukal mi do očí, asi jestli nevyměknu)
...
...
-My teď máme nějakou práci, tady máte doklady a nashledanou. (nasedl do auta k druhému a byli pryč)

---má smysl to vůbec nějak komentovat?---

Coglione

2007-03-01T11:09:00.000+01:00

Jedu si v klidu pro thajská víza. Mám požadované vyplněné formuláře a fotky, pohoda. (dovolat jsem se k nim nedovolal, ani jedno ze čtyř čísel, uvedených na oficiálních stránkách vůbec nezačalo vyzvánět, prostě slepá linka nebo co)
Na ambasádě (je na druhém konci Prahy) mě čeká cedulka na dveřích, kde píšou, že kromě toho, co mám s sebou, potřebuju ještě kopii letenky.
Prima. Takze honem vybrat prachy, pro letenky a druhý den ráno zpátky na ambasádu - poslední šance, protože vyřízení víz trvá tři dny, takže to vyjde akorát na den odletu. Uf, to bude o fous.

Předám vše, co vyžadují a paní na mě -ještě pasy...
No nic, jsem prostě kokot a nedocvaklo mi, že víza mi asi jinak než do pasu nedají. Slečna povídá, že je to jaksi logické, že bez pasu to nejde. Ano, uznávám, jenže: tohle je přece legislativa a ta nemá s logikou nic společného. Kdyby žádal o vízum někdo, kdo netuší, jak princip cestování funguje, tak se může právem rozčílit, že nemají na ambasádě (kde jinde by měli mít nejpřesnější údaje!) konkrétně stanoveno, za jakých podmínek víza vydávají. Opravdu u vstupu na ambasádu mají uvedeno, že pro tusristické vízum potřebujete 1.vyplněný formulář + fotku, 2.kopii letenek. O cestovním dokladu ani slovo.

sabáj dý rú ? khób khun, sabáj dý

P.S. Takže nám zbývá možnost "visa on arrival", čiil zažádat po příletu do Thajska. Tento typ víza se uděluje maximálně na 14 dní. My tam jedeme na 16 dní. Dobrodružství začíná.

offerta telefonica

2007-02-21T12:18:00.001+01:00

Jaký máte fígl na co nejrychlejší a zároveň slušné odmítání telefonních nabídek? Většinou nemám sílu je zarazit hned na úvod a tak si je musím vyslechnout.

Dneska jsem kvůli tomu utrpěl nemalou psychickou újmu - slečna předčítala nabídku a když jsem se v rámci urychlení rozhovoru zeptal, kam se jí v případě zájmu mám ozvat, povídá, že jestli se mi na telefůnku zobrazují čísla mobílků, tak jí můžu zavolat zpátky na číslo, ze kterého mi volá.

коридор

2007-02-18T22:33:00.000+01:00

Zase jsem se viděl s tou bláznivou rodinkou. A zas to dopadlo o něco šíleněji než minule. Zastaví se tahle řada někdy?

No, nebudu to protahovat - zřídili mě tak, že jsem vytuhnul na chodbě před dveřmi bytu. Stačí vám to? Prostě jsem si tam na chvilku z legrace zdřímnul, že jako haha hihi a za chvíli ať mě vzbuděj, že paříme dál. No a co myslíte - opatrně mě přikryli, aby se mi pěkně leželo a nechali mě tam. Spalo se tam teda dobře, to nemůžu říct! Ale ráno pocit po probuzení, kdy na člověka, spícího na chodbě, čumí oknem z protějšího baráku několik partají, ten stojí fakt za to...

Pár dalších již nezávadných fotek zde.

Absolut narozenina.cz

2007-02-13T15:42:00.000+01:00

Tož jelo se do Brna. Prý „dojeď, dlouhos tu nebyl. Jo a v sobotu bude večírek v boxu. Fajn, proč ne. Šup v pátek do Kuřimi.

K večeři byly báječné toastíky. Úplně obyčejné jídlo, ale při skupinovém pojídání tak nějak dostává jiný rozměr – když máte před sebou na (uklizeném!!!111oneone) stole hromadu (nebo jak jinak nazvat cca 30 toastů na sobě) polacatých dobrot s různými kombinacemi šunky, vysočiny (mňam! Doteď neprávem nedoceňoval jsem), eidamu, mozarelly, rajčat a kečupu, to vše zapečeno ve zvenku omáslovaném [(c) vetek, zdlouhavý úklid následného bordelu taktéž] toastovém chlebu, bežný pokrm je tím rázem povýšen na vyšší formu ~~inteligence~~ pochutiny.

Přes ulici v baru servírovali sympatickou kombinaci dvojitá finská + semtex za solidní cenu, takže jsme jich do sebe nalámali větší než malé množství a užívali si videojukebox, ze kterého se sypala jedna perla za druhou (bo jsme se Zanachem ovlivnili výběr, to dá rozum).

Doma pak nám bylo líto, že karaoke už není, tak jsme si udělali vlastní. Stačí mít co pít, youtube a odhodlání zpívat (i když to člověk neumí). Šeštá hodina ranní to jistila, šup spát.

V devět ráno mi Serena udělala kočičí thajskou masáž (stoupla si mi na záda, začala mocně vrnět, pak sešla přes zadek až na levý lýtko, trochu ho podupala, vrátila se na záda, pak zas až na pravý lýtko, zase trochu pošlapat, zpátky na záda, finální zadupání a nashle - dělá to tři pohlazení). Po takové produkci už se nedalo znovu usnout, takže Biftek aspoň dostal řádňácký povenčení.

Zbytek baráku začal pomalu ožívat, udělal se brunch (smažený sýr, přes Zanachovo mrmlání, že se všecko vyteklo na pánev a never more, byl vynikající) a čekalo se na bandičku, která nahlásila příjezd „kolem čtvrté“.

V půl sedmé už tam byli všichni, hoši si šli na compu zalítat, Kobra s Pastelkou dostaly masáž a pak se jelo do boxu. Tam vypadalo zpočátku vše celkem nenápadně, vůbec jsem netušil, že zažiju jednu z ~~nejšílenějších~~ nejpovedenějších oslav (ta box party byla samozřejmě nenápadná kamufláž, páč procrastinator měl narozky, takže bylo třeba hromadně povraždit pár miliard mozkových buněk).

Podával se vynikající nápoj, jehož jméno jsem zapomněl, ale byl to jakýsi mimořádně povedený upgrade Cuba libre (navíc tam byla limetka, citron, pomeranč, třtinový cukr a možná ještě něco). Toho drinku jsem se chytil a už se nepustil (jenom chvílemi, když bylo třeba připít hrmadným panákem. Což vlastně bylo neustále. Tak nic, tu větu o nepouštění si škrtněte).

No, nebudu to protahovat – všichni se fest zřezali a začaly se dít věci...

Že již nadále nejsem mezi lidmi jsem poznal na vlastní boltce ve chvíli, kdy jsem si mírumilovně třídil snímky ve foťáku a najednou jsem měl z ničehonic v každém uchu jeden cizí ženský jazyk. To jen pro příklad, obrázek si můžete dotvořiť z fotek sami.

Že jsem za osobním oslavným zenitem poznám tak, že zavřu oči a instatně se mi udělá zle. Nejvyšší čas se jít projít směrem burek. Ten večer jsem už jeden měl, tak jsem se těšil na další, zvlášť, když mě příjemným způsobem (kdo nejedl božský burek z jogurtového bufáče od Charlie´s, tomu nemá cenu nic vysvětlovat) zachrání od jinak nevyhnutelného uplivnutí.

-Brýden, tak jsem tu zas, pravím žoviálně, zatočím nonšalantně pětadvacetikorunou a objednávám masový burek.

-Burek nény.

-Cože!!!? Včíl su v řiti.

No nic, je třeba honem něco sníst, tak si dávám gyros, aspoň něco. Šouraje se zpět do boxu, dlabu dobrotu se spermatem (existuje v republice místo, kde ho do gyrosu nepřidávají?). U boxu zjišťuju, že jeden gyros to nevytrhne. No nic, zpátky ke stánku – ještě bych si dal hamburger, prosím. Děkuji, nashledanou. Hamburger (mají skvělé vlastní housky, takové nasládlé, fakt úzasný podnik!) snězen a historie se opakuje, u boxu to stále nestačí, pořád hrozí, že všechny dobroty toho večera vrátím, odkud přišly.

Možná jsem si to vsugeroval nebo mi tak chutnalo, nicméně jsem se vrátil ještě pro pizzu. No, pizzu...takovou slanou placku prapodivného (ať žijí eufemismy) vzhledu, překvapivě ovšem velmi chutnou. Poslední kousek mi spadl do výkopu, himl! Že bych se vrátil ještě pro párek v rohlíku? Slyšel jsem na něj samé oslavné ódy. No, radši už ne, navíc mě začali z boxu nahánět. Asi jsem si tu gurmánskou přestávku nějak protáhl.

Domu dročkou, dročkař celkem šprýmař (sice už nevím, co povídal, ale stopové zbytky paměti mi našeptávají, že s ním byla legrace).

V neděli jsem chtěl odjet domů, opravdu jsem byl odhodlán. Ale nešlo to. Jednak jsem zodpovědná osoba a s takovým množstvím zbytkáče bych nejel, druhak to fakt fyzicky nešlo – když se motáte po baráku jak přetažení lopatou, nemáte na nějaké silniční laškování ani pomyšlení.

Závěr: zatím nejlepší víkend v Kuřimi. Nevím proč, ale hrozně dobře jsem se tam celou dobu cítil. Přitom na první pohled se nic nezměnilo – pořád stejně přátelské přijetí, pořád ta stejná domácí atmosféra. Překvapivě se mi naprosto fantasticky spalo na gauči, kde jindy dost trpívám (argument, že jsem byl na plech neobstojí, protože se v tomto stavu nacházím v podstatě vždycky, když na něm spím).

Druhak jsem si úplně skvěle užil box, kde je pokaždé děsně nahuleno, nicméně tahle party byla nějakým způsobem výjimečná a na kouř jsem si ani nevzpomněl. Fakt díky za pozvání, bylo to sapr.

janina06 est mort, vive janina07!

P.S. Už to mám - kde jinde bych se měl cítit dobře, než u zatvrzelých výlučných uživatelů sprchových gelů, kteří přesto kvůli mně nainstalovali do obou (!) koupelen držáky na mýdla a do každého dali dvě mýdla na výběr?

Sotterranea

2007-02-07T20:23:00.000+01:00

Bif v metru rozveseluje lidi. A to tak, že velmi.
S tím double-pruhem je středem pozornosti, každý se na něj aspoň zvědavě podívá, tak dvě třetiny lidí se usmějou a asi třetina z nich se vyloženě směje da occhiello a occhiello.
No a pak je ještě o něco menší část okolojdoucích a ti se při pohledu naň doslova rozzáří blahem. Jeden takový člověk denně mi bohatě stačí ke štěstí (a myslím, že jim ten pohled na veslýho bláznivýho čokla taky).

Psisko tenhle týden zažívá jednu veselou historku za druhou. Nejdřív jsem mu zastavil vedle průhledné stěny (co bývají u mekáčů, aby lidi ze dveří nevlezli rovnou do silnice), otevřel mu dveře auta a vyzval ho ven. On, netuše zradu, vystartoval obvyklým plavmo skokem, který uprostřed balistické křivky nedobrovolně ukončil o zmíněnou zábranu. Koeficient vtipnosti = 75% jeho zatím nejslavnějšího kousku skok-z-otevřeného-okýnka-v-autě-uprostřed-něhož-mě-jakýsi-status-quo-zákeřně-
chytil-za-ocásek-takže-jsem-se-rozplácl-zvenku-o-dveře.

Druhá veselost nastala při čekání na kamaráda. Dlouhou chvíli jsem si krátil nastoupením na jezdící schody v opačném směru, seběhnutí do jejich cca poloviny a chůzí na místě. Biftek samozřejmě naskočil taky a vesele šel kousek za mnou. Po několika minutách se mu začaly ty nekonečné schody zdát divné a po dalších pár minutách už se mu vyloženě nelíbily, tak na ně začal aspoň zběsile koulet očima.

No a do třetice (to zas tak veselé není, nicméně "ze života" ano) - psék si včera pri obzvlášť vypjaté honičce za míčkem ukopl palec o schod. Prostě má jeden drápek poloviční. Krve z něj teklo jak z vola, takže musel dostat fáč, gázu a vypadá s tím jak pravý válečný veterán. Akorát teda chodí trochu šejdrem a hrabání v parku mu nejde tak dobře jako normálně.

P.S. Bifťour je neskutečnej masér. Nedal bych ho za nic na světě. Koza mi před pár měsíci psala, že kdybych se o něj náhodou nechtěl starat, že se o něj postará ona, protože za něj má taky část odpovědnosti. V té chvíli jsem na to neměl sílu, ale dneska bych jí na to odpověděl, že bych jí radši dal jednu pěstí než Bifa (a ano, mlátit ženský mi přijde jako opravdu ta nejtrapnější ubohost).

Mušlošňůrky

2007-02-06T01:51:00.000+01:00

Ta nudla se dočista zbláznila. Původně měly poštou přijít jenom šňůrky, které jsem chtěl připevnit na jednu pěknou malou mušlu, aby se dala nosit na krku. A víte, co mi ta bláznivá Moravanda poslala? Balík metr krát metr plnej věcí!
Tričko, dva koncerty Depešáků a dvě a půl kila čoklyt kukís z Delvity, mana! (no a pak teda taky ty šňůrky, že jo)

Akorát teď moje večery budou nezanedbatelnou dobu vypadat takhle...

...a svědomité předsevzetí netloustout tím pádem bere za své. Děkuji pěkně.

почта

2007-02-02T10:59:00.000+01:00

Poslední dobou jsem častým návštěvníkem České pošty. Líbí se mi komunikovat s přáteli po staru a tak jim sem tam posílám psaní či nějaký ten balíček s drobnostmi.
Obvykle doma naškrábu pár řádek, přibalím nějakou tu titěrnost - aby se obálka tajemně nadouvala a adresát byl zvědav, jaký poklad skýtá - a valím k přepážce.

Tam proběhne zaběhnutý (a do dneška trochu záhadný) rituálek:
poprosím slečnu (vždy ta samá) za přepážkou o polstrovanou obálku ´asi takhle velkou´ (dle aktuálního množství bezvýznamností k poslání zamýšlených), slečna pro ni dojde, kradmo se rozhlédne kolem sebe, pak rychle a neslyšně odemkne dveře vedle přepážek, obálku mi podá (komunikačním okénkem by neprolezla) a honem zase zavře.

Nějak mi nedocházelo, proč se chová, jako kdyby mi prodávala nebezpečný kontraband, ale neřešil jsem to.
Dneska u přijímacího okénka seděla jiná pracovnice. Zkouším obálku prostrčit okénkem, ale nejde to, je moc velká. Tak povídám, ať mi otevře dveře, že jí to podám tamtudy. Věnovala mi soustrastný pohled duševnímu zaostalci a dál si něco šudlila na stole. Znovu jí říkám, ať otevře, jinudy že se k ní ta obálka asi holt nedostane. Ona tónem -z jaký planety´s přilít, chlapečku?- odvětila, že otvírat v žádném případě z bezpečnostních důvodů nesmí.
Bezelstně (no jo, myslí mi to pomalu, no) opáčím, že kolegyně mi otvírá běžně a ať nedělá vlny a kouká otvírat.
Chudinka mladá dostala od téhle pár očních blesků, které ji určitě odpálily až do poštovního pekla.
Nakonec teda baba otevřela (přeci jen mě už docela zná a navíc mám vždycky s sebou toho roztomilýho pejska, žeáááno), zaplatil jsem a raději se dekoval pryč.

Na konci ulice za sebou slyším zoufalé -halóóó! halóóóóóóóó!!! a koukám, že baba spurtuje za mnou, až jí štěrk lítal od podrážek. Že by se jí nelíbily ty sladkosti v obálce? Ale jak se o nich mohla dozvědět? Zabalil jsem je dobře.

- "Zapomněl jste mi zaplatit obálku, člověče! Dělá to 9 korun."
- "Promiňte, já na to úplně zapomněl. Tady je dvacka."
- "Ale já nemám nazpátek. Počkejte, já tam doběhnu." a frrrrrrr, už zas trhala rekordy a asfalt.

Volám za ní, že je to dobrý, že mi dá příště jednu obálku zadara a budem si kvit. Jdu svižně dál.

Za chvíli ale slyším zase -halóóóóóóó!!!!! - ona fakt vybíhala z pošty s těmi 11 korunami nazpět.
Zakřičel jsem na ní, že hrozně pospíchám a utekl jsem srabácky pryč. To už bylo na mě moc, aby mě paní v letech honila po ulici s drobnými... a navíc byla moje chyba, že jsem na to zapomněl.

Závěr: zmatek - většinou se pošťáci obecně chovají hrozně, balíky odmítají doručit a místo toho vyčůraně rovnou strkají do schránek oznámení o nezastižení adresáta. Na přepážkách taky bývají nevrlí, zvlášť, když člověk chce nějakou nestandardní službu, při které by se třeba muselo přemýšlet nebo nedej bože něco udělat nad rámec běžných výkonů.
No a pak vás takhle jedna paní nahání ob dva bloky s pár drobnými. Tak nevím, co si o tom celém mám myslet.

Delay

2007-01-28T19:41:00.000+01:00

S lehkým zpožděním snad konečně začala zima. Nemám zatím nic zajímavého, co bych k tomu dodal, tak jenom pár fotek psiska, které je ze sněhu úplně vedle (jako každý rok) a řádí v něm, šťastné jako blecha.

Warren Bennis

2007-01-24T11:50:00.000+01:00

"Jsme všichni andělé jenom s jedním křídlem, můžeme létat jen když se objímáme."

Nevím, jestli se s tím plně ztotožňuju, nicméně ta myšlenka se mi moc líbí.

L´étoile

2007-01-21T23:41:00.000+01:00

Dneska sice teploměr ukazoval na slunci 30 (slovy: třicet) stupňů, nicméně s větrem moc srandy nebylo. A už vůbec ne na Hvězdě (jo, ta velká placka, fukejř se tam nemá o co zarazit), kde jsme povenčili Bifa.

Nějakým lidem vedle málem uletěl drak, malé psy a děti si starostlivé matky raději přivazovaly, brána k letohrádku se povážlivě kývala a vůbec celá hurikánová scenérie romantickou odpolední procházku moc nepřipomínala.
Ale není holt každý letošní lednový den letní, občas musí člověk počítat i s nějakým tím klimatickým hnusíkem.

Akrofobie

2007-01-18T11:05:00.000+01:00

Nedá se říct, že by můj pes trpěl strachem z prostředí v nadpisu - au contraire. Projevuje se to mimo jiné tím, že tuze rád kadí do výšky. Neváhá trávit dlouhé minuty hledáním vhodného objektu, na jehož povrch by shora umístil svůj odložek.
Tímto stylem velmi rád kálí na nízké patníky, ploty, stromy a jednou si dokonce z nedostatku invence pokadil svůj vlastní míč na hraní (ke kterému se od té chvíle již moc neměl).

Dnes jsme míjeli popelnice, u kterých byla k poslednímu odpočinku odložena malá jedlička. Jak asi tušíte, na jednu větev jí v tu ránu přibyla dlouhá nelichotivá vánoční ozdoba. Původně jsem vám ji chtěl vyfotit, ale nerad bych slabším povahám touto příhodou nadobro do budoucna zkazil pohodu svátků klidu a míru.

Limone

2007-01-17T10:49:00.000+01:00

Už jste si někdy všimli, jak nádherně voní citron? Jsa doma, byvše nachlazen, valim do sebe čaje s medem a zmíněným voňavcem.
To si takhle po ránu připravujete ozdravný nápoj, rozkrojíte citron a místo mačkání jenom strnete v poloze, ve které vás jeho omamná vůně zasáhla, natáhnete evaporace z plných plic a nic jiného na světě vás v tu chvíli nezajímá, než si aspoň jedním smyslem prožít ten dokonale rajský pocit.

(o správném používání těch nepochybně chybně užitých přechodníků v první větě se rád nechám poučit)

мандарин

2007-01-15T10:43:00.000+01:00

Dneska ráno jsem si koupil svoji první dobrou mandarinku. Už mě nebavilo hrát loterii, zda bude ovoce šťavnaté a chutné, tak jsem si vyžádal radu odbornice na slovo vzaté a ta mi prozradila sladké vychytávky:

- mandarinka by měla být širší než vyšší
- jadřinec by měl být trochu ´zapuštěn pod povrch´
- slupka hladká a ´přilepená´ k dužině

Dá to trochu fušku vybrat ty správné, ale úsilí se vyplatí. Dík, janino.

Veselost málem nastala u pokladny, kde jsem zjistil, že nemám cash. Dvě mandarinky pokladní zvážila a vyřkla ortel: "4Kč, prosím" Už už jsem tahal kartu a rychle vymýšlel originální výmluvu, proč platím à la Big Lebowsi, nakonec jsem ale ty štyry káble odněkud vyštrachal, takže se extempore s placením cca 8 eurocentů kartou nekonalo.

Venku naložim Bifteka do auta a na křižovatce si krátím čekání sledováním dvojky staršího pána s malým pejskem, kterak ze všech sil dobíhají tramvaj. Fandil jsem jim, vypadalo to, že když ještě trochu přidají, tak ji doženou. To samé asi napadlo i pána, ještě trochu přidal, zakopl a švihl sebou na zem. Nic se mu nestalo, ale vteřinky ztratil, takže se jenom odevzdaně zvedl a smutně pokračoval už pomalu, protože věděl, že ho svezení mine.
Bylo mi ho děsně líto a uvažoval jsem, že ho naložím a odvezu, kam bude potřebovat. Od takového rozhodnutí mě zradilo to, že jsem pospíchal do práce a že jsem nevěděl, jak by na sebe v autě reagovali dva cizí čoklové.

(Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem je klidně mohl naložit na zadní sedadla a nemusel je vézt až do cíle, ale jenom na další zastávku, kde by si naskočili do tý tramvaje. Takže mě ostuda - před sebou samým - nakonec neminula.)

psílove

2007-01-13T21:47:00.000+01:00

Biftek pejsky miluje od rána do večera (není to fenka). A jak je vidět, docela ho to zmáhá.

Jeho nová láska je sedmiměsíční australák Diaz. Čili pes, který Bifťoura energeticky minimálně dohání, možná i trochu předbíhá (díky smrtící kombinaci jeho povahy a věku). Dneska spolu hoši řádili spoustu hodin na zahradě, v lese a pak ještě nemálo v restauračním zařízení (tímto děkuji trpělivé obsluze, jež nás nevyhnala) a doma.

Moje nová láska je Afričanka Z u u.

Tak jak?

2007-01-10T16:33:00.000+01:00

Co nového?

Před vánočkama týden slovenského horského bezsněží (díky úžasné společnosti skvělé aj tak), poklidné svátky v Českém Ráji, žádná předsevzetí do nového roku, Bif still rox, zakoukal jsem se do jedné slečny.

Tož tak.

matka Suomeen

2006-11-13T18:31:00.000+01:00

Cestou na letiště jsem spolubusjel s odhadem tak sedmdesáti až osmdesátiletým pánem, který byl lehce nervózní, že zmešká letadlo. I dal jsem se s ním do řeči, rozhodnut jej trochu uklidnit, bo děd byl od pohledu sympatický. Z kmítka postupně vypadlo, že jede na třítýdenní round trip po Africe. S sebou měl malinkatou tašku (dle jeho slov navíc poloprázdnou, aby měl kam nacpat dárky). Žil přes padesát let v Austrálii, před třemi lety mu umřela manželka, tak tam prodal barák a odstěhoval se zpátky do Čech a teď utrácí prachy za cestování. Borec.

V letadle jsem poprvé zažil featuru, kdy na palubní obrazovky střídavě promítají záběry z kamer v čumáku a břiše letadla, což je velmi efektní při startu a přistání.

V Helsinkách mě přivítaly Niki s Kájou a celé čtyři dny se o mě skvěle staraly. Velká mi náladu zlepšovala porozuměním a svým celkovým úžasným přístupem, malá nemusela dělat nic, stačilo, že existuje. Je krásná, povedla se jim. Na první pohled se víc potatila (však je na to taťka jistě náležitě hrd), tak uvidíme, jaká kočka z ní vyroste (taťuldovi je podobná taky třeba Jája - a je nejkrásnějším stvořením, co znám).

Z výletu do města stojí za zmínku ledoborce v přístavu. Byly obrovitááánské, úplná plovoucí města. Opravdu legrační bylo, že se skoro všechny jmenovaly "medvěd" (Fini mají pro medvěda asi 10 různých jmen, takže to zas takový problém nebyl).

Povedený výlet. Zpátky to Niki s Kájou vzaly letadlem se mnou (mrzlo, čili nám strejc v budce s cisternou nacákal na křídla oranžovou kejdu), takže jsem byl připraven na scény hysterického kojence na palubě. Ale malá naděje národa dokonale překvapila - byla celou cestu neuvěřitelně hodná a vůbec nezlobila. Příště si zamlouvám místo zase hned vedle ní.

P.S. Fini grilují. Furt.

Richard Fumigated

2006-10-23T22:30:00.000+02:00

Richard Bona je týpek, který mě nadchnul na koncertě Bobbyho McFerrina v Montrealu. Co ti dva tam spolu vyváděli, je mimo jazykopisné možnosti. To se zkrátka musí slyšet.

No a tenhle frajer letos přijel do Prahy. Těšil jsem se jak malý Jaroslav.
Koncert byl úžasný, hudba skvělá, zvuk vynikající.
Jediné. co se nedalo přežít, byl strašlivý smrad z cigaret. Všichni bánili jak fabriky a Lucerna Music Bar nestihl absolutně odvětrávat (pokud vůbec o takovém slově kdy slyšel).

Takže smíšené pocity. Do tohohle baru hodně dlouho nepáchnu a dost mě to bude mrzet, pokud tam zahraje nějaké další podobné eso.

Klíče

2006-10-15T19:18:00.000+02:00

Pln radostného očekávání z celého víkendu před sebou, odjel jsem z bytu a nechal přitom ve dveřích trčet klíče (motal se kolem cizí pes a dával jsem majzla na Bifa, takže mám alespoň chabou omluvu).

Naštěstí šel kolem jako první hodný soused a vzal klíče k sobě. Takže ty dva dny prohledávání auta skrz naskrz beru jako opravdu malý trest za to, co by se mohlo stát, kdyby šel kolem klíčů jako prga někdo o poznání méně dobře smýšlející.

Morální ponaučení? Trénujte svou paměť - kdybych ji trénoval já, tak si vzpomenu, kde jsem ty klíče nechal.

Jo - udělal jsem doma pár malých změn: z televize je teď polička (z pračky taktéž), na kytky a svíčky (dodám později) jsem si u postele udělal takovou pseudojaponskou dřevověc (děsně mě baví dělat se dřevem - kdybyste někdo chtěl něco vyrobit, dejte vědět. Nadšený jsem, amatér taky).
No a místo knihovny, co si odvezla Jája, jsem udělal novou. Poličky a křížové vzpěry jsou koupené, rám jsem vyrobil. Asi ze mě nakonec bude truhlář, taťko.

(ba ne, bude ze mě masér, ale o tom si ublognu až bude více o čem)

P.S. Morální ponaučení je samozřejmě chyták - kdybych paměť trénoval, vůbec bych ty klíče nezapomněl v zámku, přece.

"T" všemi deseti

2006-10-04T19:36:00.000+02:00

Tak jsem - ve chvíli relativního psychického klidu (dokonce i celkem pravidelně spím) - došel v lekcích psaní všemi 10 k písmenu "t", čili teď jak blbec pořád dokola píšu "dolehl stesk a starost".

Díky, živote, za tvůj nedocenitelný smysl pro humor.

Jak se dovolat do krbu

2006-10-02T13:35:00.000+02:00

Jako správný chalupář pořídil před lety taťulda krb, díky kterému jsou večery příjemnější a plamínky koukatelnější než s dřívějšími kamny.
Vynálezavý stvořitel šel dokonce tak daleko, že udělal ve stropě nad krbem díru, díky které je pokoj s dotyčnou krásně vytápěn zároveň (on je tatík JEŠTĚ vychcanější a udělal díru u stropu a u země i do sousedního pokoje nahoře, takže je teplo i tam, ale to teď není dôležité).
Hned u díry je postel, na ní jsem spal a bezelstně si vedle sebe odložil telefon. Ač se to nestává, v noci jsem se asi zavrtěl více, než bylo telefonu zdrávo a poslal jsem ho na nechtěnou exkurzi šachtou dolů.
Problém je v tom, že krb je zděný až ke stropu a tudíž pokud něco spadne do oné díry, není kudy to vyndat.
Říkám si - kašlu na telefon, stejně je starý a odřený. Jenže takový plastový bazmek by asi při dalším zatopení udělal z naší voňavé chaloupky peklo pro jakékoliv nozdry.

Přemýšlel jsem, kde začnu do krbu kopat tak, abych nemusel vyndavat cihly.
Nakonec mě hryzla spásná (ano, i mě občas napadne něco zajímavého) můza, že bych se mohl nasoukat spodem (otvorem, kterým proudí studený vzduch za krb, aby se tam mohl ohřát a hoden termodynamického zákona stoupat vzhůru konat teplé dobro) pod krb a zkusit zašátrat.
Vyplatilo se. Sice jsem nahmatal věci, které jsem nikdy v ruce držet nechtěl (nepřejte si vědět, co je v útrobách 15letého krbu), kromě toho však i neštastný přístroj. Happy end

Nesouvisející P.S. Pokud nejste zrovna úplne psychicky v pohodě a náhodou se stane, že uslyšíte písničku, kterou máte spojenou s nějakym silným emocionálním zážitkem či člověkem, dejte si pozor, co zrovna děláte. Mně se málem nevyplatilo, kdyz jsem v takové situaci řídil auto.

N.P.P.S. Bifťour dnes dostal za odměnu kus uzeného žebra. Normálně si podobné věci vychutnává přímo na zemi, ale z žebra jsem mu před předáním kus ujedl a proto usoudil, že bude bezpečnější se zbytkem zalézt do boudy, aby nemohl už nikdo dál ujídat. Chytrý psék.

- - - Snippet - Podnebí

2006-09-24T10:40:00.000+02:00

To slovo si chválím, to slovo vynáším a velebím: pod-nebí, to je krása!
Mají sic Němci něco zdaleka obdobného: der Himmels-strich. Ale co je nějaký Himmel plus Strich vedle pod-nebí! Jak vám to říci - já to slovo vidím, ne už jen to slovo, tu věc vidím, to nebí vidím; jako vidím v podzemí to zemí, v podsvětí to světí.

Pavel Eisner - Čeština poklepem a poslechem

Bifák is complete. A Chaplin

2006-09-23T23:25:00.000+02:00

Bifťour dnes, kdy je mu dva a půl roku, poprvé pochopil, jaká je jeho úloha a řádně protáhnul kočku. Hnal ji svinským sprintem asi 100 metrů nadoraz zběsilým úprkem, než se celá hotová vyškrábala na strom. Jsem na něj hrdý.

S crudem, Majdou a Krstiánem jsme se vypravili na klasický Chaplinův němý film Světla velkoměsta. K tomu živě hrál symfonický orchestr Českého rozhlasu hudbu, kterou k filmu složil sám Chaplin.
Velmi zajímavý zážitek! Film samotný sice už trochu zestárl, ale přesto: skvělým situačním gagům se dá nahlas smát i po 75 letech a z živého mnohočlenného tělesa jde přeci jen o kapánek jiná energie, než z totožného podání v televizním komikově světě, co si budeme povídat.

Los cambios

2006-09-22T11:15:00.000+02:00

(následující řádky vám možná budou znít pitomě, možná pateticky, pravděpodobně i trapně. píšu je sem, abych se k nim mohl za čas vrátit a porovnat, jaký na to budu mít názor pak)

Letošní léto se mi přihodila zajímavá věc. Díky sérii událostí, do kterých jsem byl nedobrovolně vtažen, na sobě pozoruju spoustu více či méně zásadních změn.

Jednotlivě vytržené z kontextu nepůsobí nijak zajímavě či dramaticky, ale všímám si jich čím dál víc a v součtu už mi stojí za to si je poznamenat.

Tak například:
Můj život se celkově zklidnil. Nevadí mi věci, co mě dřív dokázaly rozhodit, nenaštvou mě idioti na silnici, v metru, v práci, v obchodech. Místo přemýšlení, co jim provést na ně hned zapomenu a užívám si víc to, co právě dělám a na co myslím.

Záleží mi víc na ostatních kolem, záleží mi na celém světě. Zní to asi dost dementně, ale líp se to popsat nedá.

Mám pocit, že často víc rozumím tomu, co se mi lidi snaží sdělit. Třeba na začátku věty už vím, jaká bude její pointa a podobně. Špatně se to vysvětluje, ale počítám, že se vám to taky stává, tak byste mohli vědět, o čem mluvím.

Často uhodnu přesně venkovní teplotu těsně předtím, než se podívám na teploměr. Nebo začnu mimoděk sahat na telefon půl vteřiny před zvukem, oznamujícím příchozí sms.

Začaly mě zajímat věci, které mi dřív nepřišly až tak zajímavé. Například činnosti, rozvíjející s tělem i ducha. Takže kromě "obyčejného" sportování jsem se na zkoušku na půl roku přihlásil na dynamickou jógu a na Wudang Tai-ji. Obojí mě nadchlo. Jsem ohromně zvědav, kam se to bude vyvíjet.

Family reloaded

2006-09-18T12:36:00.000+02:00

To máte tak - pokud v životě přijdete o to, co vám bylo ze všeho nejdražší, přesune se vaše pozornost k tomu, co bylo v žebříčku na druhém místě.

V mém případě to je rodina, takže s ní teď trávím hodně času a doháním, co jsem za posledních 5 let trochu zanedbával: zkouším nenápadně a nenásilně (v rámci možností vidíme-se-o-víkendu-takže-toho-zas-tolik-nemůžu-stihnout) vychovávat svého rozmazleného malého bráchu (s tím velkým chodím denně - to chodím já, on je trochu lenoch - cvičit), užívám si dlouhé večery u krbu hovory s úžasňáckým tatíkem (takhle dobře jsem s ním nepokecal ani když jsem ještě bydlel doma), učím se postupně kulinářské fígle babičky Gališky, věnuju se svému psychicky zdeptanému čoklíkovi (už předtím byl nervově labilní, ale teď je celá jeho existence doslova závislá na tom, zda mě má v dohledu...) a na Sirkovně jsem vymyslel jeden menší (a tatík jeden monstrózní, due next year) stavební projekt, který snad dokončím ještě letos.

Tož tak.

P.S. Těsně než jsem tenhle post odeslal, šel kolem Jarda Fuit (kolega z práce) a pronesl zdánlivě nesouvisející heslo dne: "to víš, do ženský a do ořechu nevidíš".

Jóga

2006-09-14T12:38:00.000+02:00

Tak jsem si dal na začátečnický rozjezd hnedle dynamickou. Prostě ten typ jógy, kdy se opravdu zapotíte a o nějakém odpočinku nebo relaxaci může být řeč až při závěrečné meditační poloze.

Ale je to úžasná záležitost. Na další hodině se přihlásím na celý zbytek ročního kurzu - od teďka budu mít v pondělky opravdu kvalitně protaženého člověka, juch!

Casi sin Bif

2006-09-10T22:34:00.000+02:00

V pátek jsem dorazil na Sirkovnu, abych pokračoval ve stavebních pracech. Po páté čajové hodině odpolední přijel týpek s Avií s materiálem. Šel jsem mu kus naproti, Bifťour nohsledil s sebou (nehne se ode mě doslova na krok od chvíle, kdy se mu rozpadla smečka).
Zastavím chlápka, ukazuju mu kudy a kus uhnu, Bifa volám k sobě. Tomu se ale do kopřiv nechce a váhá. Mezitím se chlap rychle rozjíždí a Biftek je v tu chvíli přesně před zadním kolem tý Avie...
No, upřímně, málem jsem se posral strachy. Zařval jsem na psa, ten naštěstí zvolil menší zlo a do kopřiv za mnou na poslední chvíli skočil.
Srdce mi zase bušilo jako o závod (a na to jsem zvyklý jenom vždy kolem páté ráno, hned co mě ten hlasitý nervózní tlukot v žaludku vždy vzbudí), budu muset na toho zmatkáře dávat větší pozor.

Bonus: o den dřív se mi o tom zdálo - že Bifa někdo přejel, on byl ohnutej jak rohlík, divně běhal a pokňourával přitom (vůbec se mi v poslední době tyhle "tušící" věci stávají tak nějak o stovky procent častěji než dřív).

Capoeira je zlo...

2006-09-04T22:34:00.000+02:00

... jak jinak mi vysvětlíte, že mi udělala za první půl hodinu na nohách tohle?

Pokud byste argumentovali tím, že jsem idiot a v zápalu nadšení jsem neustále vybíhal z tatami na vedležící drsný koberec, pak mi kaje máslo na hlavě a máte pravdu.
Krvavé šlicy na podlaze předcvičujícího intruktora trochu vyděsily, ale aspoň vidí, jak je to návykové, když se nováček dostane do transu - Capoeira v rozporu s titulkem rules!

Připravte se na to, že propotíte jedno tricko za půl hodiny (trénink trvá dvě). Což je ta dobrá zpráva. Špatná je, že po hodině cvičení se nebudete moci hnout. Zvlášť, když za žvanění se za trest cvičí tak příšerné variace na kliky a dřepy, že je nikdo nevydržel dělat celou dobu.

Na další trénink si beru o tři litry vody víc, několik náplastí a bandáží (omotán tam byl kdekdo) a šátek na hlavu - když vám celou dobu kape z hlavy pot pod nohy a pak to klouže, nejni to to pravý kokosový.

Trpaslík a kladiva

2006-09-03T21:06:00.000+02:00

Běhání po Šumavě mě baví čím dál víc. Vymýšlím upgrades. Jeden z nich jsou činky v rukách - člověk kromě obvyklých partií posiluje i ruce.
No jo, ale kde vzít na chalupě činky? Inu, nouze naučila běžníka vyčůranosti:

To si takhle strčíte do každého rukávu jedno kladivo a je to. Kýžené extra hmotnostní zátěže je dosáhnuto a že na vás holt místní divně koukají, když běžíte kolem busové zastávky, sotva popadíte dech a mácháte kolem sebe zatloukacími nástroji, to už si musíte nějak pobrat.

Když jsem se po několika trasách Sirkovna-Husinec a zpět vracel do rodných (no dobře, skoro) vrat, zastavil mě soused. Pán v letech, kolem sedmdesátky, dnes už zasloužilý praděd (to víte, na vesnici to chodí jinak než ve městě - co nejdřív se vydat, pořídít si hnedle děti a ve čtyřiceti už je člověk dědou/babkou).
Běžím už značně vyčerpán a smyslupného hovoru takřka neschopen kolem něj se svojí novou podbíjecí jogging úpravou, on si mě zavolá a zapřede následující rozhovor:

-Ahoj, Vítku. Hele, ty děláš do těch videokazet, viď?
-No... dá se to tak říct. O co jde?
-Já jsem měl ten film s trpaslíkem nahranej, víš kterej, ale půjčil jsem ho Vencovi ze Březí a on ho omylem něčím přemazal. Nemohl bys mi ho nahrát znova, prosimtě?
-Film s trpaslíkem? (v hlavě mi šrotovaly filmy jako Willow, Goldmember, Bad Santa, Charlie and the Chocolate Factory a podobně)
-No, ten s trpaslíkem.
-Safra, já si teď nemůžu vzpomenout, který konkrétně myslíš.
-No, byl tam trpaslík a pak taky další... prostě takovej výběr, no.
-Trpaslík, výběr... nějak si nemůžu vzpomenout.
-Určitě to znáš, je jich tam spousta různejch, teď nevim, ale ten trpaslík tam určitě byl!
-No jo, když já fakt nevim, trpaslík... a bylo jich tam víc nebo jak?
-Ne, jenom ten jeden, v různých scénách...
-Já fakt nevím, o jaký film by mohlo jít.

A takhle to šlo ještě pár minut, když z něj nakonec vypadlo:

-No přece to péčko s trpaslíkem, víš, ne, jak tam je výběr různých scén a v několika hraje i ten trpaslík přece.

Tak jsem mu slíbil, že mu to porno s trpaslíkem seženu (ehm, nemáte ho někdo, pls? víte který, ty rúzný scény, je tam ten trpajzlik, přece!) a zcela rozhozen mimo svou mísu jsem odklusal, kladiva odložil, ze zážitku se vyvzpamatoval, v Blanici si dvojitou koupel užil a s veselou grimasou na tváři se spokojeně vydatně nasnídal.

Kuřimští výletníci

2006-08-29T21:58:00.000+02:00

Rok se s rokem sešel a Brňáci zasejc jednou přivalili do Vysočan. Tušil jsem, že přijedou hladoví (doma sice mají permanentně plnou ledničku, ale všichni víme, v jakém stadiu rozkladu se uskladněné potraviny nalézají), tak jsem udělal spoustu palačinek. Pro jistotu ze dvou litrů mléka (zatím rekord).
Pochutnali si všichni. Co nesnědli hned, to zkobylkovali večer (préparation de les crèpes mě naštěstí nesmírně baví, takže na další nájezd plánuju trojlitrovou porci).

Nácky naprány, nejvyšší čas vyrazit na závody Nascar do IMAXu! Pokleslá 3D zábava nadchla celou smečku
a zběsilý ryk vysokooktanových mnohoválců si všichni užili do poslední kapky oleje (mimochodem, věděli jste, že v závodním týmu NASCAR mají extra specialistu na každý kout auta, takže jeden člověk se například stará jen a pouze o opěrku hlavy?).

Po nezbytném focení veškerých objektů v okolí jsme dostali povelení přeondatřit se do Trojy, kde nás měl čekat zlatý klinec dne. Místo něj jsme hned po vstupu dostali vrchovatou porci pravé zoologické průtrže stračen.Kamkap ale na nás s deštěm. Vybaveni NASA technologií nejmodernějšího tisíciletí, vrhli jsme se na zvířata oigelitěni. Honzovi, Ance, Bišce, Elice, Majdě i janině to v hajtek vlhkovzdorné úpravě slušelo. Někteří byli sice z deště chvíli smutní, po slabých pár hodinách však splín vystřídalo veselí nad suchonosnými paprsky a konečně jsme mohli vyrazit na lemrýýý!

Lemuři mají krásný nový výběh, dá se jít přímo mezi ně a rozhodně stojí za návštěvu (pokoušet se je krmit trávou, které je tam všude naseto, naokap za námahu nestojí). Někteří nás přivítali tradičním lemuřím tancem. Jiní předvedli tak mohutně dalekopřenosné skoky mezi stromy, že tomu nemohli uvěřit ani jejich vlastní spolubydliči.

Kromě lemer je v zolo k pozorování i spousta dalších zajímavostí. Papoušci, netopýři, lichokopytní křečci, vší výběrčí, živá torpéda (obzvlášť adorována Zanym), ti všichni se upřímně radovali z naší návštěvy a nemohou se dočkat, až je zase poctíme našimi luznými zjevy. Ke konci návštěvy jsme se ještě dozvěděli o uprchlé krvežíznivé šelmě, naštěstí ji jeden duchovně přítomný návštěvník s vypnutím všech sil nakonec zkrotil.

Zrekonstruovaná zoologická je každou návštěvu hezčí a kdo jste tam dlouho nebyli, neváhejte.

Zpět na Vysočanskou. U metra tam vyrostlo nové kosmické hřiště, což je novinka velmi vyzkoušeníhodná!

Na hejblátkách se svezl každý (a kdo tvrdí, že ne, dělá to dodnes).
Od prolejzaček je to co by notnou hybností posíleným kamenem dohodil na oblíbenou bobkovou dráhu, která na seznamu brněnských skalpů nesměla chybět. Závodilo se směrem dolů i nahoru, kvůli dalšímu dešti někteří závodníci nedojeli, ale oni si to pak doma vynahradili zbytkem palačinek, takže považuju celý výlet za úspěšný. Za rok v Prase nashle!

Šalše

2006-08-24T09:59:00.000+02:00

Dneska se mi úplně zhnusilo české slovo "omáčka". Pro takovou dobrotu se přece tohle sprosté slovo vůbec nehodí!
Oč libozvučnější je staročeská šalše! Bodejť by ne, vychází z latinského slova salsa (tedy tekutiny kořenné a kořenivé, výtažku, tresti), a nepopisuje - na rozdíl od Češtiny - že by byla dobrá leda tak k máčení pokrmů v ní.

Ode dneška budu vařit zásadně knedlík se svíčkovou šalší.

Hrubovodští skřítci

2006-08-21T22:47:00.000+02:00

Na výpravu za skřítky se oproti Stromkovu předpokladu, že většina velkohubých se těsně před odjezdem na něco zajímavého vymluví, uráčila dostavit početná a zajímavá skvadra:

Kromě pořadatelského dua Stromovous-Nyumi dorazila ještě tato esa: Šnek se synem Jenem, Sagitaruius, r.a.e.l, jaaja, Kristián, Frazer a Jan S.Harold.

Hrubá Voda je součást obce Hlubočky u Olomouce a je tam jedním slovem nádherně.
Stromkova chalupa se tyčí nad Hrubou Vodou, dolů je krásný výhled na železnici, po které jezdí každou chvíli motorák, nahoru jsou, kam až oko dohlédne, zbytky z břidlicového lomu a všude kolem je les. Na všechny strany. Ať jdete kamkoliv, vejdete do lesa, plného skřítků a jiných elementálů.
Stačí se na ně chvíli soustředit a už lezou ze všech koutů - ze zasypaných i "funkčních" důlních štol, z břidlicových kup, z mechového porostu a někteří si vás zvědavě prohlížejí i za stromů. Ti nejodvážnější pak slezou dolů a jdou se podívat, co za divnou skupinku nehybných člověků jim to posedává takhle o (té pravé) půlnoci v jednu ráno na mýtině.

Přes den se můžete vydat do okolí na výlet a nechat se po cestě oddávat lesním vůním, obdivovat tří- a více-set leté stromy (narazili jsme na dva, ale jistě jich tam bude víc), proniknout do uzavřeného vojenského prostoru nebo párkrát přebrodit řeku (ano, i místňáci leckdy nezvolí tu nejschůdnější trasu).

Celkově se výprava velmi vydařila, doporučují čtyři z pěti gnomů.

Pár dalších fotek zde, video brzy přibude. Stay tuned.

Obočí

2006-08-20T10:00:00.000+02:00

Všimli jste si někdy, že slovo "obočí" znamená místo, které je kolem očí, ob-očí?

Já ne. Až teď.

"P" mě dostalo

2006-08-20T00:14:00.000+02:00

Při výuce psaní všemi deseti prsty jsem narazil na první vážný problém - "p".
Doteď jsem větší problémy neměl a každou lekci zvládal tak na pátý až osmý pokus. Péčko v patnácté lekci mě ale totálně rozhodilo a dělal jsem snad 5 chyb na řádek. Asi to bude opravdu těžší, než jsem si, jantar, myslel.

Ale půjde to. Zvýším frekvenci pokusů na pět denně a to by v tom byl čerchmantskej, haby sa to nepoudlo!

- - - Snippet

2006-08-15T20:17:00.000+02:00

"Jsme si navzájem zrcadlem. Doktoři jsou jedni z nás. Sledují náš stav, a když něco potřebujeme, jsou nám k dispozici, ale kromě toho jim někdy můžeme prospět i my. V něčem jsme totiž prostě lepší než oni. Já třeba učím jednoho z doktorů na piano, další pacient učí sestřičky francouzsky a tak dál. Mezi pacienty, jako jsme my, se totiž najde pěkná řádka lidí, kteří něco opravdu dobře dovedou. Takže si tu jsou všichni rovni. Pacienti i personál. A pokud tu budeš na návštěvě, tak i ty. Po tu dobu jsi prostě jeden z nás. Já můžu udělat něco pro tebe a ty zase třeba pro mne," nakrčila Reiko vrásky do úsměvu. "Ty uděláš něco pro Naoko a ona zase pro tebe."

"Co třeba konkrétně mám udělat?"

"Nejdůležitější je, abys vůbec chtěl pro někoho něco dělat. A byl ochoten přijmout pomoc od ostatních. A ještě je třeba být upřímný. Nelhat, nepřekrucovat skutečnost a nezastírat chyby. A to, myslím, bude stačit."

........................... Haruki Murakami - Norské dřevo

Báječně s Kristiánem na Šumavě

2006-08-13T23:03:00.000+02:00

Hned od začátku jsem tušil, že půjde o velmi zábavný víkend. Už když jsem ho nakládal, vesele vyběhl z domu a jal se do auta nakládat piva Bernard v originálních uzavíratelných lahvích s prima víčky, které dělají hlasité "lup" až "žbuch!", podle toho, jak jsou natlakované.
Ta, co ji otevřel hned v autě, byla napresovaná fest - polil celého sebe, půl Bifa, čtvrt auta a osminu mě.

Další veselost nás potkala ještě pod Cukrákem - auto ztratilo dvě třetiny výkonu, začaly strašlivě klapat ventily a na palubce se rozsvítila výmluvná oranžová kontrolka. Telefonickým dotazem jsem zjistil, že to není závada, bránící v pokračování jízdy, tak jsme pokračovali. Aspoň pojedeme v klidu.

Na šumavě už jsme měli pěkný hlad a volba plniče žaludků byla předem jasná - nejlepší indická restaurace v Čechách, Tandoor v Prachaticích. Kristiánovi chutnalo nemálo, dožadoval se stále dalších placek a pro jistotu si jich ještě nechal několi zabalit s sebou. Vůbec se mu nedivím. Po krátké prohlídce historického centra jsme se odchrochtali (doslova, to auto skutečně vydává neuvěřitelné zvuky) si odpočinout.

Na Sirkovně nás přivítalo krásné počasí, tak jsme rychle hupsli do řeky, flákli sebou na houpačku a lehce početli.

Stačila jedna zmínka o oblíbeném houbařském místečku a už mě Kristián cpal do auta a tradá. To jsem ještě netušil, že je stejným dílem vášnivým houbařem jako svých úlovků fotografem (což mu nebylo nic platné, protože se v dalším zlomku okamihu přiřítila divá zvěř a kompozici mu pošlapala).

Ulovili jsme plný pytlík lišek, krásných žluťoučkých krasavic, které se na nás v hojných vlnách valily ze všech stran. Dále jednoho hřiba s podezřelou nohou, která se nakonec ukázala být zcela zdravou, a jednu babku.

Plni dojmů z lesa (podařilo se mi vyplašit srnku, po které vystartoval Bif, lekli jsme se všichni čtyři) jsme doma zážitky vstřebali, mezitím připravili venkovní krb, k němu gril, zatopili si v sauně a za hlasitého "plop!" otevřeli - teď již drže je bezpečně nad zemí - vychlazené Bernardy.
Na grilu se opekály klobásky a Kristiánova specialita (mleté maso, připlácnuté na chlebu a takto grilované), v krbu přívětivě plápolalo, do toho nám za zády šuměla řeka a nic na světě nám nechybělo.

Saunu jsme si dali třikrát, mezi jednotlivými rundami jsme se vyráchali v ledové (a naprosto fantastické) vodě v Blanici a pak už nám zbyly síly jen na odchod do pokoje, zachumlání se do peřin a blažené usínání za skrz okno se ozývající šumění řeky.

Na neděli metrologové vyhrožovali celodenními záplavovými srážkami, tak jsme raději počítali s tím, že si budeme celý den číst, srkat čaj a vyprávět veselé historky. Ale žádný déšť se nekonal a tak jsme vyrazili do Kašperských hor omrknout hrad Kašperk. Skvělý zážitek, Bif překvapil hrdinným stoupáním do 70-ti stupňových schodů, historky od místních, spousta kochání, trocha hledání hub (jak jednou člověk začne...), oběd a šup zpátky na Sirkovnu.
Rovnou hup do řeky (jak jednou...), fantastická večeře od babičky (kuře na smetaně a domácí houskový Knödel) a byl čas se vrátit do matičky měst.

Při klidné cestě zpátky jsme si celou dobu povídali o životě a podobných zásadních věcech. Byla to jedna z nejpříjemnějších cest z Šumavy do Prahy, jakou jsem zažil. Díky, Kristiáne.

Psaní 10 prsty - 11.8.06

2006-08-11T12:28:00.001+02:00

Sice píšu celkem rychle a za léta skoro po paměti, ale přeci jen je to jen celkem šesti prsty a navíc se musím každou chvilku koukat na klávesnici.

Takže pokus cca č.3 - učím se psát všemi deseti. Zatím jsem u desáté lekce, takže se zrovna učím psát interpunkci.

Jde to pomalu. Rychlost mám nadprůměrnou, stejně tak ovšem chybovost. To půjde. Jak dlouho se to učí na škole? Celý rok? Zvládnu to rychleji.

Houby a borůvky - 5.8.06

2006-08-07T22:44:00.000+02:00

Celý život miluju smaženici, ale nesnáším chodit po lese a sbírat houby. Nikdy jsem nic nenašel a navíc mě nebavilo ploužit se pomalu mezi stromy, když pro přesun vlastním pohonem z místa A do B je přeci nejlepší běh.

Změna - najednou mě to zdlouhavé lesní pátrání začalo brát. Přesněji řečeno, baví mě předstírat, že sbírám houby. Mám totož úplně levé houbařské oko. Jdu, skenuju terén a nikde nic. Tatík jde v mých stopách, sbírá jeden hříbek, lišku a křemenáče za druhým a směje se mi.

Prý to přijde časem. Člověk se rozhlíží, nikde nic a najednou ho něco trkne do koutku oka. Otočí se za tím a ejhle - pravý hřib! A vedle má bráchu! A tamhle pár synáčků...

Existuje spousta houbařských fíglů. které je třeba si osvojit a pak už člověk jen čeká, kdy ty houby začne vidět.

Jo a ze všeho nejdůležitější jsou místečka, přátelé. Pokud nemáte svá oblíbená místečka, tak najdete prd.

Co se modrých bobulí týče, na ty je také nejlepší vychytat si plac, o kterém ví co nejméně lidí. co si budeme povídat. Dneska to každý przní česáním hřebeny a pak má něco růst.
Jedno takové česači zapomenuté místečko mi tatík ukázal a je to super zážitek - klesnout koleny do modrého koberce a oběma rukama naráz jemně trhat jednu sladkou minikuličku za druhou (a každou třetí zblajznout hned na místě).

Běhání na Sirkovně - 6.8.06

2006-08-06T23:28:00.000+02:00

Běhání mě začalo opravdu bavit. Jednak se člověk krásně unaví, takže večer usne jako mimino a druhak to fakt pěkně čistí hlavu.
Stačí se soustředit na svůj dech a za chvíli už se pozorujete, jak vaše ruce a nohy, které vám začnou připadat jako cizí, před očima kmitají a vy máte klid na svůj vnitřní prostor.
Neříkám, že se mi do něj dostává lehce, ale jedné věci už jsem dosáhl - při správném dýchání se vůbec nedostaví pocit únavy a vyčerpání a můžete teoreticky běžet libovolně dlouhou dobu. Zkusil jsem si tuhle trasu Sirkovna-Husinec-Sirkovna a když jsem byl zpátky u chalupy, koukám, že jsem stále svěží jako na začátku.
Tak tlesknu na Bifa, otočím se a dám si to ještě jednou. A do třetice.
Kdyby mě nezačal bolet jeden kotník a kdyby Bifák nezačal zbaběle zdrhat domů (pršelo), běžel bych na zkoušku dál.

Příště se předem rozcvičím a nechám psisko doma (nebo mu aspoň vymyslím nějakou deštiodolnou ochranu, chuděrce malé nebohé zrzavé akvafobní).

Ještě k tomu dešti - utíkat v letní (těch 15 stupňů se při troše dobré vůle za léto považovat dá) plískanici je velmi příjemné. Někdy si to zkuste. Vnímat kapky na obličeji a rukách, pocit svobody a sounáležitosti s přírodou, úplné uvolnění, všechny problémy ustupují samy stranou... (připadá vám to jako blbý kecy? Pak to pro vás blbý kecy jsou)

Noční běh - 4.8.06

2006-08-04T09:58:00.000+02:00

To běhání mě začíná bavit. Včera jsem byl s Majdou a její kámošku na Pirátech z Karibiku 2 (strašná blbost, navíc je to podvod - aniž to člověk tuší, celou dobu se dívá jen na trailer na třetí díl) a vrátili jsme se po jedenácté večer. Přes den jsem nestihl ani cvičení ani běhání. Co s tím, safra?

Ha! Mám přece baterku - svou oblíbenou trasu si proběhnu o půlnoci. Joj!
Po letní bouřce ještě trochu pršelo, tak jsem se pořádně oblékl a vyrazil, Bif - jako vždy - se mnou.

Můžu zodpovědně prohlásit, že jsem byl pěkně podělanej:
úzký kužel baterky splašeně kmitá z cesty na stromy a zpět ve snaze objevit, kdo na mě odkud vyskočí... (protože nikdo nemá nic lepšího na práci, než potmě v dešti číhat u Rokytky na místě, kde i přes den projde jeden zbloudilec za hodinu, to dá rozum přeci!) všude kolem plno pohyblivých podivnostínů...pes za vámi chvíli běží neslyšně a pak schválně začne dupat, aby vás poděsil...když se ohlédnete za ním a zase zpátky, tak vás v tu samou chvíli flákne mokrá větev do tlamy...po chvíli nic nevidíte, protože se vám začnou mlžit brejle...no zážitek jako málokterý.

Ke konci trasy je asi stometrový tunel. Hned mě napadlo, že před deštěm se tam schovají bezdomovci a když ne oni, tak aspoň spousta strašidel. Nakonec tam buď nikdo nebyl nebo aspoň se nijak neprojevoval. Brrr.

P.S.

Na patník už mám pifku a dávám si naň pozor, na holenka. Jednak vím, kde přibližně je a druhak radši trochu víc zvedám nohy. Na mě si nepřijde, zmetek.

Běhání uklidňuje - 3.8.06

2006-08-04T09:26:00.000+02:00

V poslední době jsem víc rozrušený než kdy předtím a hledám způsoby, jak se uklidňovat. Jedním z nich je fyzická námaha. Zpočátku jsem se snažil neustále chodit pomáhat známým se stavbou, zahradou a podobně, ale to se nedá dělat denně, takže přišlo na řadu cvičení. Posilovnou sice opovrhuju a namakaní bezmozci, kteří tráví celé dny prohlížením svých bobtnajících svalů, mi spouští dávivý reflex, nicméně jednou tu holt tahle výzva osudu něco se sebou dělat je, tak jsem se rozhodl to kousnout a chodit denně cvičit.

Když se nedostanu z jakéhokoliv důvodu ke kladkostrojům, nahradím to jízdou na kole nebo beháním. Tak. Trasu k běhu jsem si vytyčil tuto:

Jsou to bez 40 metrů tři kilásky, takže když doběhnu tam, rozhlédnu se, co nového na Poděbradské a otočím to zpátky, dá mi to celkem 6 kilometrů. Vím, nic moc, ale zatím mi to stačí až až.

Když jsem si touhle trasou běžel podruhé, po úvodní fázi asi-brzo-vypivnu-plíce přišlo krásné uvolnění, kdy člověk jenom pozoruje sám sebe, jak mu kmitají nohy a ruce, dostane se do stavu, kdy přestane vnímat neustálý pocit, že se asi vyčerpáním každou chvíli složí a přijde moment, kdy si to začne doopravdy užívat.
V takovém okamžiku máte celkem klid, nic vás neruší a vy si můžete přemítat nad věcmi, které vás ten den zrovna nejvíc trápí. Tak jsem si tak meditoval (mhaha, to určitě) a v tu chvíli jsem zakopl o patník. No, on to není patník, spíš nějaká nivelizační značka. Vypadá jak miniaturní patník a trčí ze země jen asi nějakých 10cm. Ovšem bohatě to stačilo - započal jsem krátkou balistickou dráhu, na jejímž konci jsem měl okusit jedná cela nula gé na vlastní kůži.
V té samé chvíli se ovšem stala zajímavá věc, uvědomil jsem si, že vidím vše zpomaleně a že mám strašně moc času něco udělat. Tak jsem si řekl, že se přece nerozplácnu jak žaba a prostě udělám parakotoul, na jeho konci se vyšvihnu na nohy a poběžím dál jakoby se nic nestalo.
A tak jsem taky udělal. Měl jsem z toho ohromnou radost a říkal jsem si, že od téhle chvíle už se nikdy jen tak někde nerozplácnu a vždycky si v klidu rozmyslím, co v té chvíli udělám. Ten nadbytečný čas, který jsem při tom rozhodování měl, jsem přičetl klidnému duševnímu rozpoložení, ve kterém se v tu chvíli můj člověk nacházel. Krása.

P.S.

Po cestě zpátky jsem byl rozpoložen úplně stejně a běžel jsem radostně s vědomím, že teď už mě nemůže nic rozházet. O ten samý patník jsem zakopl znovu a tentokrát jsem hodil krysu přímo ukázkovou, styl jak-dlouhý-tak-široký+pokud-možno-se-majznout-všude-kam-lze.

Asi jsem si holt toho času na rozmýšlení, jak dopadnout, vybral předtím moc nebo co.

Jak nepřijít o auto - 1.8.06

2006-08-04T09:17:00.000+02:00

Jelikož u práce máme parkoviště, které nedávno začalo býti placeným, parkujeme teď svorně venku, před závorou. V takové zastrčené uličce, kudy kromě parkujících nikdo nechodí.
Takže se nám sem tam někdo vloupe do auta a vezme si, co potřebuje.

Tentokrát šlo ale do tuhého - přijdu s Bifťourem k posunovadlu a vidím, že je odemčeno. Smažko, láteřím na sebe, co takhle ráno zamykat, co? Přijdu blíž a koukám, že zámek ve dveřích u řidiče není až tak úplně na svém místě. Válel se na kousky všude kolem. Himl! Vlezu dovnitř a kontroluju, zda ukradli vše, co bylo v přihrádce nebo jenom CDčka. Nic nechybí. Divné. A pak si toho všimnu - spínací skříňka je taky na hadry. Himl herdek!
Skutečně se někdo pokusil vzít si celý vozík, nejen jeho výbavu, jak tomu bylo při několika případech doteď! Sakra práce krucinál element!

Jediné, co náš vůz zachránilo před změnou majitele, byl tajný spínač k palivu, který nechávám montovat do každého vozu, který kočíruju. Ta ticka, co to vždy stojí, se tedy minimálně jednou už pořádně vyplatila.

Následuje klasický opruz - volat švestky, čekat, až se uráčí, s jejich papírem volat pojišťovnu, čekat, až ta se uráčí poslat někoho, kdo to nafotí a pak tepvre začít s opravou.

To je ale klasika, jinak to tady snad ani nejde.

Budiž pochválen, můj milovaný tajný čudlíku!

Slavný čundr - 29.7.06

2006-07-30T22:52:00.000+02:00

Po dlouhém plánování a velikém natěšení se na mě janina se zanachem umluvili a vytáhli mě na opravdický čundr. Čundr se vším všudy - spaní ve stanu uprostřed lesa, několik dní bez sprchy (!), potřeby vykonávané v lese (!!!) a všechny ty další radosti s ozdravným pobytem v přírodě spojené.

Cesta započala náramně - všichni posilněni mým mocným hemenexem (na máslíčku prohřátá šunka, na to nemálo vajec a těsně před dokončením ještě plátky sýra) jsme nasedli, vyjeli, těšili, smáli, vtipkovali.
Ne dlouho.

Zanach počal postupně za břich se držeti, nervózně se rozhlížeti, poté sakrovati a ještě o něco později již regulérně skučeti.

Nedalo se jinak, než v Novém Městě se obléci do šprcek a v mohutném lijáku se pokusit dojít do nemocnice.
Nedalo se - silnice zcela pod vodou, všude hromy blesky, rány jak když od sebe trháte atomový jeleny v říji.
Nakonec jsme se do špitálu dostali, zanacha zrentgenovali, zultrazvukovali, zjistili, že mu nic není, ale pro jistotu si ho tam dva dny na pozorování nechají. Skvělá zpráva.
Ničevo, holt to vyjde příště, no. Takže zpátky do Kuřimi, spat a druhý den student busem do Práglu.
Ale užili jsme si tu projížďku vlakem tam a zpět pěkně, wtz.